Pavel Richter & syn: Nanebevzetí Anežky Marie Sněžné; Pavel Richter: Outside – Inside

7_richterDvě desky vydal nestor české alternativy a průkopník ambientní hudby u nás Pavel Richter. Zatímco Outside – Inside se nese v jeho typickém pojetí pracujícím s náladami, Nanebevzetí ho ukazuje z jiné stránky, kdy musel svou hrou rea govat na smyčky a samply, které připravil jeho syn Jonáš.
I když na albu nechybí jeho typické pojetí hry na kytaru, kdy vytváří z tónů plochu, Nanebevzetí se z její aktuální podoby hodně vymyká. Richter se na něm často vrací do k rockovějšímu stylu hry a místy je deska dokonce psychedelická. Je mnohem plnější, výrazně pestřejší, zvukově bohatší a proměnlivější. Richter na něm celek nevytvářel, ale dotvářel, což nijak nesnižuje jeho podíl. Typický přístup vrstvení tónů kytary nabízí posmutnělá třetí skladba Pinky, snažící se evokovat kosmická alba Pink Floyd. Plochy se objevují i v závěru Krasobludu, v jehož úvodu ale Richter sóluje nad ruchy, než začne převažovat pohlcující zašuměná plocha, do které se kytara pomalu propadá a přejde do hříčky Shaterhand.
Ovšem hned úvodní Tell Me s opakující se figurou piana a etnickými prvky, vyznívá hodně psychedelicky, připomíná nahrávky z konce šedesátých let, což je dáno i využitím kvákadla. V podobném duchu se nese i závěrečná Don’t Want To Tell You.
Psychedelické prvky se objevují i v důrazném Harryho partu, kde se Richter vrací k rockovému pojetí hry, jaké přinášel v Marno Union. Rockové vyznění zdůrazňují i střídmé bicí, naopak podivné štěkavě mňoukavé zvuky dávají písni opět psychedelický ráz. Podobně výrazná rocková kytara se objevuje i v Synovi Dr. Sisika, kde Richter sóluje do ostináta, i když to místy působí samoúčelně, kterýžto pocit se ale vytratí, když skladba přjede v Konec… Dobrý, kde se objevují psychedelické názvuky typické pro Akron/Family. Deska je skutečně pestrá, základem Jeníčka, kde je kytara zvukově opět plná, zase tvoří podivné bublání doplněné dalšími ruchy a šumy.
I když k nahrávkám otců s jejich dětmi mám jistou apriorní nedůvěru, které mě nezbavily ani desky Jana Buriana se synem Jiřím, musím říci, že u Pavla Richtera představovala spolupráce potřebný impuls, který ho donutil rozšířit spektrum použitých postupů oproti těm, které uplatňuje na ambientních nahrávkách, i když se stále jen vracel k tomu, co používal dříve.
Výhrady lze přesto mít a nejen k trapné hříčce Shaterhand s hlasovým samplem hodnotícím Bushe, které ukazuje jak ošidná je dobová poplatnost a snaha se pouštět do politiky. Vadí i roztříštěnost, i když desku rámují dvě psychedelické písničky. Chybí jí jasnější osa nebo zacílení, někdy působí jako souhrn okamžitých nápadů, které toho kromě protagonistů nemají mnoho společného.
7_richter2Ani ne půlhodinové Outside – Inside se nese v duchu ambientu, což je dáno už účelem hudby, nahrávka doprovázela jarní výstavu Čestmíra Sušky v pražském DOXu. Není ale tak abstraktní a nestrukturovaná jako nahrávky Briana Ena, které použil v různých instalacích, a objevují se v ní i hluky, takže v sobě má značné napětí, které u klasického ambientu není běžné. Často se také v šestidílné potemnělé kompozici objevují náznaky melodií a tonální jádro. Osu úvodní části vytváří až nebeský tón varhan vynořující se z ruchů, který pentlí cinkavou melodii kláves. Ve druhé části se nad temným základním pokrouceným tónem objevují ruchy i echované údery. Asi nejpestřejší je čtvrtá část, kde se objevují nad pokrouceným svrchním tónem vzdálené zvonkohry osamělé údery na metalofon, které nakonec zůstanou samy. Opět ale nechybějí ruchy v pozadí. V páté se objevují nad bubláním a vysokým houkavě-bzučivým tónem útržky melodie kláves s kovovým názvukem. Šestá pak představuje návrat k úvodu, i když je potemnělejší.
Obě desky ukazují, že ačkoli Pavel Richter už nic nového nepřináší, kvality mu zůstávají.

Polí 5, 2012, 37 min.; Richtig Music, 2012, 26:57

Přidat komentář