Sólová série Petea Namlooka nejprve představovala tohoto nezávisle elektronického workoholika v podobě, jak jej mohli zažít návště vníci na evropských pódiích (včetně vystoupení na berlínské mega párty Love Planet). V posledních letech se série stala velmi introvertní stránkou Namlookovy tvorby přednášející niterné experimentální vize na pomezí industrialu a dark ambientu. Album XXI: SUBCONSCIOUS WORLDS (Fax label, 2008, 56:15), jež načíná třetí desítku sólových dlouhohrajících alb, je znovu úkrokem jinam. Podtitul alba zní „jak svět ovlivňuje sny a ty naopak obohacující náš reálný život“. Pete na desku umístil čtyři zhmotnělé vize, každou poměrně odlišnou od všech ostatních. První z nich potěší všechny příznivce Peteovy tvorby ve fusion podobě. Ano, je to tak, začátek kariéry kytaristy s občanským jménem Peter Kuhlmann je zapuště n ve fusion jazz rockových vodách a probleskuje ve smooth atmosféře a jemném kytarovém pentlení. To následující Living The Dream se pohybuje v matrixovsky temných vizích budoucnosti. Dusající atmosférický track uhání pangalaktickou dálnicí okolo černých děr rychlostí světla, aby dorazil k rozsáhlé mlhovině, jež nám vyplní celých dvaadvacet minut titulní kompozice plné převalujících se hlukových mas. Tak stylově čistý dark ambient z Namlookova pera je velkým překvapením a fl ash backem nejméně dekádu nazpět. Závěrečná Canned Love je pak přímým průsečíkem ambientu i dark IDM druhého ,snu‘, který dobře zakončuje desku, jež musíme na jedné straně označit za klasickou ,namlookovinu‘, na druhé straně připustit, že podobně laděnou sbírku skladeb jsme na Fax labelu od samotného principála už dlouho neslyšeli.
Jméno Thomase P. Heckmanna jistě nenechá chladným žádného příznivce kvalitního techna s náchylností k vyšším rytmickým otočkám. Stovky singlů i desítky delších desek propagují poctivější odnož taneční minimalistické hudby celých sedmnáct let, nicméně i v tého homogenní záplavě můžeme najít nosiče, jež jasně naznačují, že Thomasova mysl neuvízla pouze na tanečním parketu, ale pohybuje se na rozsáhlejším území elektronické hudební planety. Nejjasněji to dokládá dark ambientní album Raum z roku 1999, které po dlouhé době následuje podobný úkrok stranou – deska THE LOST TAPES I. (Fax label, 2008, 71:49). Dlouhý výlet úvodní dvojice kompozic více než desetiminutových tracků potvrdí Heckmannovu lásku ke starým analogovým instrumentům (viz výčet jeho hlavních přátel na MySpace profi lu) a estetice zvukových pionýrů syntetické hudby z 60. a 70. let. Na druhou stranu se z jeho muziky nemůže vytratit taneční fundament, který musí být po tolika aktivních letech na scéně důkladně zažraný pod kůží. Progresivně klávesové vyhrávky úvodní půlhodiny postupně vystřídá v následující půlhodině hlubší analogové ponoření do rozvážných středních temp libující si spíše než v sofi stikovaných retro sólech v zuřivém kroucení efektovými čudlíky, aby dosáhlo stylového psychedelického účinku s celkově zadumanější náladou. Z té nás nakonec vytrhne až postupně gradující závěrečná položka Astral Chains, jejíž kumulované vrnění v duchu projektu ModCom hrdě hlásí do světa, že staré modulární systémy to umí stále slušně rozbalit. Vzhledem k tomu, že název alba obsahuje lapidární pořadové označení, hádal bych, že se Heckmannovou vyklidněnější podobou budeme v brzké budoucnosti ještě zabývat.
