Za všechno někdo může. Peter Gabriel například uvedl do anglo-americké popmusic lokální hudbu z Afriky, Asie nebo Latinské Ameriky. Žádnou revoluci ani pozdvižení tím nerozpoutal, přesto dokázal obrovskou věc: zpochybnil namyšlenou hudební výlučnost Západu. Vahou své osobnosti přesvědčil posluchače, aby věnovali pozornost nikdy neslyšeným hlasům, rytmům, melo diím a nástrojům. Svá alba jimi sice pouze krášlil, nicméně vděk projevil nevídaný: založil multikulturní festival WOMAD a label Real World, v jehož studiích oba projekty úzce propojil. „Uvědomil jsem si, že na WOMADU máme pohromadě velké umělce ze všech koutů světa, až na to, že ve skutečnosti se pouze potkávali v backstage a výjimečně na pódiu. Čas na to, aby si spolu sedli a vyměnili si své zkušenosti nebyl. Napadlo mě je po skončení festivalu pozvat do studia a přimět hudebníky z různých kultur ke společnému jamování a pozorovat přitom, co se z toho vyvine.“
Během nikým nekoordinovaných ,nahrávacích týdnů‘ (recording weeks) zároveň nenápadně konfrontoval mainstreamové matadory – Karla Wallingera, Billyho Cobhama, Justina Adamse, Jaha Wobblea, Sinéad O’Connor, Vernona Reida či Deep Forest – s reprezentanty world music: Papa Wembou, Mártou Sebestyén, Iárlou O’Lionáirdem, Joji Hirotou, Hukwe Zawosem, Guo Yuenem, Natachou Atlas, Mari Boine, Hossamem Ramzym a stovkami dalších.
Prostor, který Gabriel v Real World v letech 1991, 1993–94 nabídl naprosto neznámým umělcům, neměl ve své době obdoby. Některá setkání přitom překonala veškerá očekávání: Jo Bruce, syn baskytaristy Jacka Bruceho z Cream, se tu například dostal k práci na desce pákistánského zpěváka Nusrata Fateha Aliho Khana a následně stál u zrodu Afro Celt Sound Systemu. Ten vznikl za kuriózní situace: ve studiu nezbylo místo, takže Simon Emmerson s programátorem Martinem Russellem, Brucem, bretaňským harfeníkem Myrdhinem, hudebníky od senegalského zpěváka Baaba Maala a bývalým členem Pogues Jamesem McNallym vzali zavděk garáží, kde se k nim na Gabrielovo doporučení přidal Iarla O’Lionáird.
Traduje se také, že k Nusratovi Fatehu Alimu Khanovi navedl Gabriela po studiích se motající Pete Townshend od The Who. Producent Michael Brook pak s fenomenálním pákistánským pěvcem v Real World natočil album Mustt Mustt (1990) a učinil z něho navždy světově nejproslulejšího ambasadora súfi jského qawwali.
Hudba je sice nezávislá na faktech, přesto právě fakta o účtech za nahrávací týdny rozhodly u jejich zániku. „Víra uspořádat je každý rok ztroskotala. Režie za udržení týden nepřetržitě čtyřiadvacet hodin otevřeného studia a ubytování pro dvě stovky hudebníků přerostla v horentní sumy, ale nevzdávám to. Až je seženu, pustím se do toho znovu,“ vysvětluje Gabriel, doufající, že by něco mohlo kápnout také z prodeje alba BIG BLUE BALL (Real World/ Indies Scope, 2008, 59:13), selekce obrovských skladových zásob nahrávek vzniklých během jamování v Real Worldu, na které svým neobyčejným hlasem přispěl několikrát i on, například ve vydařené skladbě Burn You Up, Burn You Down, v níž vedle Justina Adamse a Billy Cob hama slyšíme také The Holmes Brothers.
Takřka osmnáctileté snažení a usilovné přemýšlení, jak k takové kupě hudby přistoupit, dotáhl do výsledného konce americký producent Steven Hague: „Museli jsme se rozhodnout, do jaké míry dáme přednost modernímu zvuku, nebo necháme nahrávky v podobě dokumentu své doby. Zvítězila vyváženost mezi oběma názory.“ Big Blue Ball představuje obraz toho, o co tehdy ve studiích šlo: spontánní sblížení tak rozdílných lidí jako je konžský zpěvák Papa Wemba a španělský fl amenkový virtuoz Juan Canizares (rytmicky neodolatelná skladba Shadow) nebo Vernona Reida od Living Colour s maďarskou tradiční zpěvačkou Mártou Sebestyén (Rivers) a zesnulým Hukwe Zawosem z Tanzánie (Forest).
Vztah Sinéad O’Connor k exkluzivním spolupracím je znám, takže její hymnické vzedmutí s japonským bubeníkem Joji Hirotou, čínským fl étnistou Guo Yuem a teprve předloni dodatečně přidaným hlasem Sevary Nazarkhan z Uzbekistánu nemůže nikoho zaskočit, zato ideální hlasové prolnutí Gabrielova chráněnce Josepha Arthura s Iarlou O’Lionárdem, dudami Ronana Brownea, McNallyho píšťalou, bubeníky z kapely Papa Wemby a Erikem Mouquetem a Michelem Sanchezem alias Deep Forest má dar velkoleposti. Až takové, že prý připomíná atmosféru na ,dvoře Karmínového krále‘.
Big Blue Ball není žádné ,etno‘ zabalené do hutného gabrielovského popu, ale stvrzení pravdy anglického spisovatele Lawrence Durrella, že „hudba je do široka otevřené tajemství a záleží na posluchači, jestli se do něho ponoří nebo zůstane na povrchu.“