Peter Lipa, Milan Lasica: Návšteva po rokoch

peter_lipaPři listování bookletem alba Petera Lipy se mi neustále dral na mysl Paul McCartney a jeho loňsk album New. Ex-beatle tak dlouho vybíral z několika producentů, až nakonec oslovil všechny a album pěkně kubisticky seskládal z různých úhlů pohledu na svou vlastní tvorbu. Podobně i sedmdesátiletý Lipa. Angažoval šest producentů, vesměs známých jmen – Rózsa, Tatár, Gašpar nebo Urbánek –, kteří do každé písně sezvali jinou sestavu muzikantů nebo (případ Juraje Tatára a skladby Čaro kaviarní) všechny nástroje natočili sami. Ne, že by to Lipa nikdy předtím nezkoušel s více producenty (viz album Lipa spieva Lasicu z roku 2005, na které novinka navazuje), nicméně množství přístupů a sestav je přece jen větší než kdy dříve. Přesto mezi jmény těch, kteří se na albu podíleli, některé očekávané položky scházejí. Marně hledáme zpěvákova syna Petera Lipu ml., který měl jako spoluautor výrazný podíl na otcově desce 68 a podílel se i na zmíněném Lipa spieva Lasicu. A pouze minimálně jsou zastoupeni Lipovi někdejší dvorní doprovazeči, bubeník Marcel Buntaj a saxofonista a flétnista Michal Žáček.
Producentsky a hráčsky roztříštěná deska má dva jednotící prvky – zrající zpěvákův hlas a texty Milana Lasici. Tato spolupráce není ničím novým. Už před třiceti lety na desce Neúprosné ráno zpíval Lipa Lasicova slova a tato poezie, civilní, dospělá, místy jízlivá, jeho přednesu vždy slušela. Autorsko- -interpretační duo vyprodukovalo hity jako Balada o štyroch online casino koňoch, Prosperita nebo Mám túžbu. Album Lipa spieva Lasicu bylo jen zdánlivým vyvrcholením spolupráce, která samozřejmě pokračuje (Čo mám rád považuji za nejsilnější píseň Lipova minulého alba 68). Nové CD tak klame svým názvem. Žádná návštěva po (mnoha) letech, nýbrž očekávaný dýchánek, který nám umožní znovu potkat staré známé.
Některé písně, aniž by kopírovaly, jako by navazovaly na důvěrné momenty ze starších nahrávek. Do vany, z které jej kdysi vytahovali čtyři vraní koně, se zpěvák vrátil v písni Večer vo vani. Kdysi míval Raz do týždňa erotické sny, tentokrát má sny neskutečné (Hlava plná snov). Dojem kontinuity albu dodává i nepřehlédnutelná grafika Marka Ormandíka, explicitní stejně jako některé Lasicovy obraty v textech.
Jestliže se totiž v titulní písni Návšteva po rokoch zpívá o nudné skutečnosti, hned následující píseň Smútok veškerá podezření z nudy a všednosti rozptýlí. Tak vtipnou píseň o smutku aby člověk jinde pohledal, a je na pováženou, že nám ji zpívá zralý sedmdesátník slovy svého o tři roky staršího přítele. V dalších písních Lasica i Lipa tlačí na pilu ještě víc a zkoumají, co od nich publikum ještě snese. Zpěvákův přednes s jistým vnitřním napětím a přesnou intonací dodává nový rozměr veršům jako „Tie tvoje vnady, tie plné prsia“ (Nádej) nebo „Zbožňujem tvoje stehná“ (Rozum). Nejsou to erotické veršíky mladého písničkáře, ale básníkovy hořkosladké nahrávky na smeče, které zpěvák stále ještě (nebo možná lépe než dřív) zvládá proměňovat v body.
Dalo by se na leccos upozornit v hudební složce alba. Po delší době (kde jsou časy Luboše Andršta?) musím v souvislosti s Peterem Lipou upozornit na výraznou roli kytar – viz například part Štefana Lengyela v Hlavě plné snov. Ale najdeme tu prostě vše, nač si vzpomeneme: pěkné perkuse (Smútok), scat a funk (Nula), popový sbor (Za tichých letných večerov), pěknou křídlovku Juraje Bartoše (Rozum) i šanson jako od Hapky a Hegerové (Nádej). Všechny pozoruhodné detaily a všechny producenty a muzikanty však hravě strčí do kapsy Lipa svým hlasem a Lasica svými příběhy. Oba pánové mají stále co sdělovat.
East-West Promotion, 2013, 52:31

Přidat komentář