Petr Skoumal nikdy nebyl velkou hvězdou. Je to trochu paradoxní u autora tak známé skladby, jako je Kolej Yesterday, tu si však každý spojuje spíše s Michalem Prokopem. Interpreti jsou víc vidět než autoři. Stejně tak si jen málokterý divák večerníčků uvědomil, že k Maxipsu Fíkovi, Bobu a Bobkovi a mnohým dalším složil hudbu právě Skoumal. Možná byl nejpopulárnější na počátku své kariéry v duu s Vodňanským, protože ho bylo na pódiu vidět. Ke koncertování se vrátil až v osmdesátých letech, kdy vystupoval v Mišíkových Etc…, ale dobou podmíněný příklon kapely k elektroničtějšímu zvuku, na němž se podílel i Skoumal, fanoušky spíš odradil. V posledních letech komunismu mu ale vyšlo povedené album Se nezblázni, které předznamenávalo majstrštyk v podobě Poločasu rozpadu, dokonale odrážejícího šedivou dobu dožívajícího reálného socialismu, který se ale na pultech z pochopitelného důvodu objevil až po listopadu.
Od té doby mu sice vycházejí alba pravidelně, ale v hektickém čase přemýšlivý autor písní nemá velkou šanci se prosadit proti plytčím, zato však mnohem více medializovaným jménům. Zejména když stále zůstává věrný dávno už ne módním, povětšinou archaickým klávesám.
Ani profilové trojalbum 52+2 (Indies, 2007, 74:46 + 77:36 + 58:18) na tom mnoho nezmění, zato však nabízí velmi komplexní pohled na Skoumalovu písňovou tvorbu od osmdesátých let až do současnosti, protože nenabízí jen výběr z jeho sólových alb, ale také písně, které složil pro Prokopa a Mišíka. I v nich je patrný typický autorský rukopis, který neskryl ani odlišný hlas. Ani obligátní klávesové nástroje, které jsou pro Skoumala typické od osmdesátých let až do dneška bez ohledu na to, zda zrovna psal hudbu k večerníčkům nebo skládal pro Mišíka Výkřiky ze sna či Návštěvní den, či psal dětské písně jako je Zítra nezapomenout nebo Tse Tse, nemohou skrýt, že Skoumal je nejen věrný písňové formě, ale hodně čerpá ze značně širokých tradic. Vychází sice z písničkářských kořenů, ale uplatňuje i ohlasy folklóru, včetně městského, i když ne tak drsně jako Radůza, a irských lidovek či středověké hudby – mezi těmito žánry se pohybuje třeba Džbán, Narodíme se a Kdybych byl boháčem. Ale vysledovat se dají i vlivy folkrocku stejně tak jako vážné hudby, které jsou patrné nejen v aranžmá Hrubého houslí, ale občas i ve vedení klávesových partů. A vystopovat se dají i prvky minimalismu. Právě díky této ohromující šíři záběru nejsou Skoumalovy písně nudné ani v tak velkém kvantu. Jedna od druhé se liší, aniž by ztratily charakteristický autorský rukopis, takže jsou jako stvořené pro to, aby je zpracovali další interpreti a zbavili je dneska trochu anachronického zvuku syntezátorů. Skoumal z různých žánrů inspiraci čerpá, ale nepodléhá jim. Navíc jeho hudba vždy ladí s textem bez ohledu na to,zda jej psal Šrut, Mišík, Dědeček, Burian, Wernisch, Vodňanský, nebo – jako na svém vrcholném díle, depresivní osobní výpovědi Poločas rozpadu – on sám.
52+2 ukazuje Skoumala jako konzistentního tvůrce, který je podobně jako geniální tvůrce filmové hudby Zdeněk Liška výjimečný nejen na tuzemské scéně. Jakákoli srovnání kulhají. Skoumal je zcela osobitá a vysloveně renesanční osobnost, kterou ani trojalbum nemůže plně přiblížit, vždyť je tu ještě rozsáhlé dílo, které vytvořil s Vodňanským a hlavně obrovské množství zatím nevydané scénické hudby.
