Profil britského vydavatelství Another Timbre jste si mohli přečíst v prosincovém čísle UNI z roku 2009. Od počátku tohoto roku se jeho zakladatel Simon Reynell rozhodl vydávat čtyřalbové edice věnované vždy jednomu nástroji, povětšinou ovšem v roztodivných konstelacích.
Reynell žije sice žhavou současností, ale nevyhýbá se odkazům minulosti. To dokazuje zejména titul LOST DAYLIGHT (at10, 70:16), na němž excelentní pianista John Tilbury interpretuje rané skladby kalifornského skladatele Terryho Jenningse (ročník 1940) z konce padesátých a první poloviny šedesátých let minulého století a věhlasný opus Johna Cage Electronic Music For Piano. Zatímco první autor představuje jakýsi modernistický romantismus plný nostalgických atmosfér a vnitřních tajemství i práce s tichem, Cageovo dílo z roku 1964 je vskutku abstrakcí non plus ultra. Tilbury se ho za pomoci elektronika Sebastiana Lexera ujal s nesmírnou invencí, ovšem tohle dílo vyžaduje skutečně trpělivého posluchače, který si dokáže na každý úder do klávesnice či elektronickou erupci patřičně počkat. V průběhu těchto bez dvou vteřin čtyřicet minut se musíte opravdu pekelně soustředit, ale odměnou vám bude jeden z průlomových hudebních počinů.
Také CD TURNED MOMENT, WEIGHTING (at-b07, 44:58) nováčků Stephena Cornforda, který pracuje se zpětnou vazbou piana, a Samuela Rodgerse, který vedle daného nástroje hraje na nejrůznější objekty, má značně abstraktní charakter, ale do dějin hudby se pravděpodobně nezapíše. Zřejmě ani vydavatel ho nepovažuje za stěžejní, neboť ho vydal jako CDR v rámci projektu byways, kde dostávají příležitost neznámí autoři. Často i tam však najdeme zajímavá díla, která mají přes svou zdánlivou neuchopitelnost vnitřní stavbu a jakýsi řád. Tohle jsou spíš takové studentské hrátky a hledání, které se ještě nenašlo. Nicméně úplný blábol to není.
Vyzrálost má přesvědčivě perfektní album THE MIDDLE DISTANCE (at24, 52:58), pod nímž jsou podepsány legendy britské improvizace – pianista Chris Burn, hráč na preparované piano Philip Thomas a kontrabasista Simon H. Fell. Tady se mísí poučenost vážnou hudbou minulého století a schopnost kráčet kamkoliv dál. Opět tu najdeme určitou dávku nostalgie, která se ovšem prolíná se specifickým suchým humorem. Ačkoliv jde o improvizaci, právě zde najdeme onu kongeniální schopnost komunikace, která působí, jako by vše bylo předem dokonale vypilováno, aniž by to znamenalo, že celé dílo postrádá patřičnou vzdušnost a opět vzletnou práci s tichem.
Mezi skvosty patří bezesporu sólové CD v Berlíně usazené pianistky Magdy Mayas HEARTLAND (at25, 51:34), které je skvělou ukázkou maximálního využití daného nástroje. V obou rozsáhlých skladbách se paralyrické pasáže střetávají se vzletnou atonalitou a nejrůznějšími hudebními finesami. Poezie se snoubí s dráždivostí a jako celek je to nádherná mozaika tónů a zvuků. Mnohdy je až těžko uvěřit, že tu nezní vícero nástrojů, což jistě podporuje i brilantní mix Tonyho Bucka.
Pod albem s prostým názvem DUET (at27, 45:29) jsou podepsáni kytarista John Russell a violoncellistka Martine Altenburger. Jejich vystoupení na festivalu ve francouzském Jarny je dokonalou ukázkou symbiózy akustických nástrojů, které nepotřebují žádné další efekty, a přesto mohou vytvářet nezvyklé zvuky a souzvuky a zároveň mezi sebou jakoby soupeřit a doplňovat se zároveň. V kytarové sérii na poli svobodné improvizace svým způsobem dílo ,nejklasičtější‘, ale přesto inovativní.
Duo Ap’strophe tvoří španělský hráč na akustickou kytaru (a druhdy též turntablista) Ferran Fages a řecká citeristka Dimitra Lazaridou Chatzigoga. Jejich druhé společné album CORGROC (at28, 47:42) spojuje akustický dialog s různým zvukovým gejšlením. Dosti spletitý pelmel, plný nejrůznějších zákrut, kde to občas funguje naprosto úžasně, místy tu jsou ovšem i poněkud hluchá místa. Zvláště druhá téměř čtyřicetiminutová skladba je na poslech dosti vyčerpávající a ztrácí náboj a tah na bránu. Někam nakročeno je, ale nakonec se to utápí samo v sobě.
Opus CREPUSCULAR RAYS (at26, 44:19), který stvořili norský kytarista a hráč na objekty Havard Volden a japonský průkopník hry na nezapojený mixážní pult Toshimaru Nakamaru je inspirován zvláštními slunečními paprsky, které se objevují především za svítání a za stmívání. Opravdu to má zvláštní atmosféru jakéhosi poselství z jiné galaxie. Propojení temného hučení z neznámých prostorů a receptorů v našem světě. Sice poněkud ,minimalisticky‘ laděné dílo, kde je však patrný – byť možná dosti zastřený – koncept a zdánlivě hluché pasáže zde mají jasný význam a smysl.
Zcela nejabstraktnější z celé kolekce je bezejmenné album, označené pouze jmény protagonistů a pořadovým číslem at29. Ústřední postavou je zde věhlasný Keith Rowe, který na svou na stůl položenou kytaru napojuje nejrůznější mašinky a vše doplňuje zvuky rádiových vln. Tomu sekundují saxofonisté Martin Küchen ze Švédska a kmenový hudebník ze stáje Another Timbre, Brit Seymour Wright. Jejich nástroje se pohybují v poryvech na prahu slyšitelnosti, a přesto mají svou naléhavost. Jediná skladba o délce pětatřicet minut a čtyřicet vteřin je výletem do úplně jiných dimenzí někde vně mimo náš kosmos, kam ovšem naopak tentokrát dosahují zvuky z naší planety.
P.S.: V červenci 2010 vyšla další čtveřice alb tentokráte označená jako Duos with brass, kde se objevují například hráč na basové, kontrabasové a hyperbasové flétny Roberto Fabbriciani a virtuóz na mikrotonální tubu Robin Hayward či trumpetista Axel Dörner ve spojení s houslistkou Agharad Davies, ale o tom někdy přístě.
Poznámka: Ukázky z dnes recenzovaných alb si můžete poslechnout v rámci pořadu Svět jiné hudby 9. října ve 23:15 na stanici Vltava.