Saxofonista Pierrick Pédron, rodák z Bretaně, patří k pozoruhodným osobnostem francouzské jazzové scény. A nejen jazzové. Minimálně od alba Cheerleaders (2011) dokazuje, že má blízko i k rockovému jazyku, funkovému rytmu nebo hiphopovému frázování. Loni příjemně překvapil projektem Kubic’s Monk, albem coververzí skladeb jazzového autora par excelence, slavného pianisty Thelonia Monka. Francouzský saxofonista však zcela rezignoval na harmonické možnosti, které bebopový klasik ve své tvorbě nabízel, a nahrál jeho melodie v triové sestavě bez piana – pouze s kontrabasistou Thomasem Brameriem a bubeníkem Franckem Agulhonem, v několika skladbách pak navíc s hostujícím trumpetistou Ambrosem Akinmusirem.
Novinka Kubic’s Cure na tento koncept navazuje. Pédron se svými spoluhráči se tentokrát pokusili o jazzovou interpretaci deseti písní skupiny The Cure. Základ tvoří opět triová sestava, tedy žádná kytara, ale pouze saxofon, kontrabas a bicí. Hostem ve dvou skladbách je trumpetista Médéric Collignon („který do děl Milese Davise přimíchává acidjazzové a metalové prvky“, psal jsem před několika lety v úvodu rozhovoru s ním), třikrát dostal prostor zpěvák Thomas De Pourquery (spíše než o zpěv jde však o výkřiky nebo skandování) a jednou se objeví Ghamri Boubaker s alžírskou flétnou. Skladby pocházejí většinou z raných alb The Cure, tedy především z první poloviny 80. let, což má logické vysvětlení. V době jejich vzniku byl Pierrick Pédron teenager a dá se předpokládat, že právě skrze tuto kapelu vnímal hudební dění předtím, než se ve svých šestnácti letech naplno oddal jazzu.
Třebaže je Pédronovo album převážně instrumentální, ve většině případů se drží písňové formy. Pouze jedna skladba svou délkou přesáhne šest minut (Lullaby), nekonečně dlouhé jazzové improvizace se nekonají a poté, co muzikanti rozvinou téma, vracejí se zpravidla k základní rytmické struktuře. Častěji než u běžných jazzových coververzí rockových skladeb (jazzmani dnes hrají vše od Beatles přes King Crimson až po Nirvanu) Pédron zachovává základní téma, změny probíhají na úrovni barev, tempa a důrazů. Výsledkem ve většině případů není čistý jazz, ale opět – podobně jako na zmíněném albu Cheerleaders – fúze s rockem a tentokrát i s world music (alžírská flétna v A Reflection, orientální úvod Killing An Arab). Etno nádech má ostatně i Pédronovo zpracování písně In Your House, ve které saxofon supluje původní Smithův zpěv, zatímco opakované De Pourqueryho volání „In your house“ působí jako hypnotizující mantra. Ve zrychlené verzi Boys Don’t Cry zaujme hra s rytmem. The Caterpillar vyšla Pédronovi rockověji než originál, mimo jiné zásluhou bicí soupravy, která zde nahradila původní latinské perkuse. Zdůraznění basové linky pak zcela odpovídá „temnému“ duchu skladeb The Cure. Výraznější rytmickou složku přidal Pédron také do úvodního hitu A Forest, zatímco začátek In Between Days zpomalil a na výrazné a svižné saxofonové sólo posluchače připravuje velmi pozvolna.
Přestože zvolená sestava nemůže naplno rozvinout jazzové harmonie (platí zde totéž co u alba Kubic’s Monk), díky hostujícímu Collignonovi se podařilo v Killing An Arab docílit zajímavého souzvuku obou dechových nástrojů. I zde se však to nejzajímavější odehrává na úrovni rytmu. Ostatně právě to, jakou gradaci dokázal saxofonista do svých relativně krátkých verzí vtělit, si zaslouží obdiv. Nejlépe je to slyšet v A Reflection, původně krátké instrumentální skladbě, kterou Pédron proměnil v hypnoticky gradující jízdu. Z písní Boys Don’t Cry, Killing An Arab nebo Just Like Heaven/Close To Me pak dokázal vypreparovat charakteristické melodické motivy a použít je v novém kontextu. Přitom zůstal energickým hráčem, který neztrácí čas dlouhým improvizováním a jde rovnou k věci.
ACT, 2014, 44:01
