Na počátku byl tanec spojený s rytmem, parafrázoval kdysi úvod Bible francouzský tanečník Serge Lifar. Dávno před vznikem křesťanství, v éře Říma, byl filozof Cicero jiného názoru: „Ve stavu střízlivém nikdo netančí, leda by se snad pominul rozumem.“ Narážel tak na odvázané oslavy boha Dionýsa v sousedním antickém Řecku, při nichž se ovínění tanečníci dostávali do extáze, ženy bušící do tamburín se svíjely v rytmických křečích a „z jejich těla vystupoval duch.“ Ačkoliv středověký řecký křesťanský řeholník Basileios tvrdil, že tanec provozují i andělé, svatý Augustin později tanec odsoudil a Karel Veliký jej rovnou zakázal. Pohanské taneční kulty v pozdním středověku z Evropy díky církevním honům na čarodějnice proto vymizely nebo se ve vzdálené formě udržely pouze v odlehlých regionech. Například na jihu Itálie, tedy nejblíže Řecku, kde lze hledat původ extatických tradičních neapolských a salentských tanců pizzica, tarantella nebo montemarramo zbavujících nežádoucích duchů. O tom ale blíže v Café Hottentot Petra Dorůžky z předminulého čísla.
Mezi skupiny, udržující tradiční lidovou hudbu jižní Itálie a Středomoří, patří už léta neapolská Pietrarsa, navazující na spřátelené Spaccanapoli i třeba tím, že využívá služeb textaře a znalce tamní kultury Giovanni Vacca. Většinu skladeb jim ohlasovou formou složil klasicky vyškolený flétnista Mimmo Maglionico, podlehnuvší před lety podobně jako Vacca tarantismu a legendě svatého Víta ze Sicílie, patrona herců a tanečníků, léčícího posedlosti démonem tancem. Koncertní album PIETRARSA (Alfa Music, 2005, 43:01) předkládá přesvědčivý důkaz o tom, že i dnes se pomocí pizzici můžete dostat do transu. Natolik je rozervaně syrové a strhující, naplněné vášnivými hlasy Kristiny Califano, Lorelly Monti a Carmela Di Costanzo. Flétnám, duduku, kytarám, mandolínám, klávesám a bouzouki tvoří rytmické podloží basa s ohlušující a ráz skladeb určující baterií tamburín a perkusí. Jak vše vypadá, naživo se můžete přesvědčit díky video tracku. Početná kapela jede doslova na doraz, tančící zpěvačky harmonicky svou nekontrolovanost včleňují do hudby a přítomnému publiku vyhánějí z těla ďábla. Pietrarsa převádějí mýtus tarantelismu do třetího tisíciletí s nadějí, že kontunuita nebyla i přes zapomnění a nevraživost katolické církve zpřetrhána.
