Z mnichovského vydavatelského podhoubí pochází vedle proslulých ECM, Winter&Winter či ACT také Pirouet Records, dramaturgicky zaměřený na moderní jazz v tom nejlepším současném slova smyslu: vycházející z bopových směrů a jejich avantgardních odnoží padesátých a šedesátých let, zvukového rázu akustického. Známé hvězdy americké scény doplňují vynikající evropští jazzmani. Piruet má distribuci po celé Evropě, v USA, Japonsku a Koreji, nově u nás, v péči 2HP.
Seznamování začněme předloňskými alby. První CD Marc Copland: New York Trio Recordings – Vol. 3 – NIGHT WHISPER (Pirouet/2HP, 2008, 58:54) patří do série ceněných alb, jejichž Vol. 1 Modinha (Pirouet, 2006) je s basistou Peacockem a bubeníkem Stewartem a ve Vol. 2 Voices (Pirouet, 2007) Stewarta nahradil Paul Motian. Na třetím v pořadí hraje na kontrabas Drew Gress a opět bubnuje Bill Stewart. Pianista Marc Copland (1948, Philadelphia) v šedesátých letech experimentoval s elektrifi kovaným altsaxofonem, od počátku sedmé dekády působí výhradně jako pianista. Od osmdesátých let tvoří převážně na newyorské scéně. Zkraje hrál například s Glenem Moorem, s Johnem Abercrombiem, jako mnoho jiných mladých prošel kvartetem Chica Hamiltona. Na Night Whisper se zaposloucháme do hudby převážně napsané Coplandem a do standardů Johnnyho Mandely a Jula Stynea. Mercerovu píseň na Mandelovu hudbu Emily z fi lmu The Americanization Of Emily (1964) uslyšíme hned ve třech sólových verzích piana. Skladby jsou velmi melodické, nejsou však prvoplánově romantizující, o což se významně stará také pestrá hra Stewarta a Gresse. Kontrabas je nositelem tématu skladby So What Milese Davise, zatímco bicí s klavírem plní úlohu rytmiky. Coplandovo New York Trio si každým albem získává odbornou kritiku po celém světě oprávněně.
Bubeníka Stewarta najdeme i na další desce předloňské nabídky – Bill Stewart: INCANDESCENCE (Pirouet/ 2HP, 2008, 49:39). Tentokrát doprovází barevně zajímavou klávesovou dvojici: Larry Goldings hraje na Hammondovy varhany a akordeon a Kevin Hays na klavír. Stewart (1966, Des Moines, Iowa) se od počátku orientoval na melodický a razantně pojímaný polyrytmus – mezi jeho vzory patří například Max Roach, Tony Williams či Jack DeJohnette. Proto ho berou do rytmiky jak představitelé jazzu (Scofi eld, Lovano, Brecker, Metheny), tak špičky rhythm& blues a funky jazzu (James Brown. Maceo Parker). U Stewarta je fascinující, jak výbušný doprovod dokáže stvořit i k těm nejklidnějším tématům (Opening Portals). Jeho temperament je všudypřítomný, skvěle se doplňuje zvláště s Goldingsovým varhanním stylem, klavír se mezi nimi proplétá, maje dost prostoru pro vlastní improvizace; zajímavě zní jeho souhra s Goldingsovým akordeonem v See Ya. Je to snad jediná chvíle, kdy se intimitu skladby rozhodl neprovokovat ani Stewart, který se štětkami a činelem zůstává výjimečně v pozadí. Ve Four Hand Job nás autor všech skladeb nečekaně postrčí do experimentálnější zvukové sféry Hammondek, jejichž basové pedály nás s free klavírním sólem dovedou k téměř dvouminutovému Stewartovu sólu. Jiným únikem z moderního mainstreamu je dvouminutová Metallurgy, což je ambientní návštěva hodná noční haly železárny. Nevšední hudba s napínavým dějem.
Pianista z Minneapolis Bill Carrothers (1964) působí na hlavním pódiu amerického jazzu přes dvacet let, najdeme jej na mnoha vlastních deskách, často oceněných jazzovými časopisy, nebo na nahrávkách v úloze sidemana – např. s Billem Stewartem, Davem Douglasem, Scottem Colleym. Oprávněně uznávaná je jeho nahrávka HOME ROW (Pirouet/2HP, 2008, 60:46) s bubeníkem Billem Stewartem a zasloužilým kontrabasistou dějin jazzové moderny Garym Peacockem (1935). Carrothers repertoár rozdělil mezi výběr standardů moderny a skladby vlastní. Album otvírá dravě a odvážně zahraný titul When Will The Blues Leave z alba Ornettea Colemana Something Else! (1958), důležité směrovky k free jazzu. Vděčnou náladu jazzových balad trio přináší skladbou harmonikáře Tootse Thielemanse Jesus’Last Ballad, nejdelší písní alba, s dlouhým úvodem Carrothersova sólového klavíru. Výčet standardů doplňuje slavný svěží song Colea Portera My Heart Belong To Daddy z fi lmové politické satiry Leave It To Me (1938), dále rozněžnělé proslulé téma Lost In The Stars broadwayského skladatele Kurta Weilla (letos v březnu by slavil 110 let) ze stejnojmenného slavného muzikálu, a Off Minor, jedno z témat, kterými se Thelonious Monk proslavil už ve čtyřicátých letech. Carrothers svou hrou dává zřetelně najevo úctu k hudebnímu dědictví nejplodnějšího skladatelského období historie jazzu a moderní populární hudby, podníceného rozkvětem muzikálů a zvukového fi lmu a bouřlivým vývojem moderního jazzu. Dokáže k němu přistupovat jako znalý současník vyhýbající se postmoderním rozpakům ve vztahu k hudební historii – nejen jazzu.
Belgický kontrabasista Nicolas Thys (1968) se učil u mistrů tohoto nástroje, u Davea Hollanda, Marcela Heliase, Marka Johnsona. Na albu VIRGO (Pirouet/2HP, 2009, 55:56) s ním hraje z Honzákova skvělého projektu Little Things dobře známý americký tenorsaxofonista Chris Cheek. Pianistou kvinteta je Jon Cowherd, na kytaru hraje Ryan Scott a bubnuje Dan Rieser. Nahrávka je složena výhradně z kapelníkových skladeb. Album otvírá ,alternativní‘ Disco Monkey, jehož rytmus určí fráze piána, do níž postupně vrůstá hra kytary a saxofonu. 99 Ocean je určen k předvedení stylové osobitosti Chrise Cheeka. V ní – a je to charakteristické pro celou nahrávku, hrají důležitou úlohu rytmické fráze vynášené klavírem nebo Thysovou basou. Zdánlivě potlačená je úloha kytaristy Ryana Scotta, svými drobnostmi však celkový zvuk ovlivňuje. Většími sóly se předvede pouze v pomalých skladbách It’s Been A While a titulní, až meditativně vyznívající Virgo, uvedené i ukončené jediným dlouhým tónem tenorsaxofonu.
Také další basista, též cellista, Henning Sieverts (1966, Berlín), se ujal kapelnické funkce vlastního kvinteta na albu Henning Sieverts Symmetry: BLACKBIRD (Pirouet/2HP, 2009, 59:58). Vystudoval hru na cello a klavír, v roce 1983 se stal samoukem na kontrabas. Také je moderátorem rádia Bayern 4 Klassic Channel, na němž uvádí pravidelné jazzové pořady. Od roku 1992 vedl jazzové kurzy v Německu, Rakousku, New Yorku, Sydney či Lisabonu. Blackbird je jeho šestým albem, z toho druhým s kvintetem Symmetry. Na klarinet a tenorsaxofon hraje Chris Speed, na trombón Johannes Lauer, na klavír Achim Kaufman a bubeníkem je John Hollenbeck. Hudba tohoto alba navazuje na někdejší avantgardu vyhledávající doteky se soudobou vážnou hudbou v přirozené snaze podržet si symptomy jazzu. Toto kvinteto to umí dokonale. Nejde mu o omračování posluchače, o tápání se zavřenýma očima, naopak, daří se mu posluchače udržet v pozornosti přímo magneticky. Neváhají použít zvukové nesamozřejmosti, například nad perkusním jemným harašením vysokofrekvenční ,skřípot‘, u nějž si nejste jisti, jestli se tvoří jen na strunách cella či přispěje také zobcová hubička některého Speedova nástroje (Twittering Machine). Obdobné zvukové hrátky zní v Low Owl. Vedle toho Sieverts napsal krásné zpěvné téma pro klarinet Ubaramarabu, jako vytržené buď z romantické opery nebo z etnické pokladnice – lze si vybrat. Titulní skladba Blackbird je postavena na prolnutí písně Lennona a McCartneyho s německou tradiční Wenn ich ein vöglein wär’, v níž si od srdce a plic zaimprovizují všichni, vyslechneme také krásný dialog Speedova klarinetu s Lauerovým trombónem.
Americký malíř Jackson Pollock (1912–1956) dospěl k akční malbě expresivního výrazu. Jeho žena, malířka Lee Krasnerová, později sdělila: ,Na jazz byl vysazený. Někdy poslouchal neworleanský jazz čtyři nebo pět dní a nocí za sebou, až jsem se z toho mohla zbláznit. Celý barák se třásl a houpal v jeho rytmech.‘ Německý pianista Jürgen Friedrich nazval své album POLLOCK (Pirouet/2HP, 2009, 51:48). To má však daleko k rozvernosti mississippské tradice, ale také ke zneklidňujícímu výrazivu Polockových abstraktních obrazů. Je to album zamyšlené, přesto rytmické, swingující, hudba – vrátíme -li se zpět ke kořenům moderny – vycházející z Monka, Billa Evanse, ale také říznutá Paulem Bleyem. Převážně pianistovy skladby (ze standardů jen Monkovo Round Midnight) mají často baladickou náladu. Na kontrabas Friedricha doprovází John Hebert a bubeník Tony Moreno. Friedrich zdánlivě obchází na podlaze ležící Pollockovo rozložité plátno ze všech stran a ve změti linií a cákanců hledá harmonický řád vyjadřovaný hudbou. V triu s oběma Američany nahrál už čtyři alba. Působí také s elektrickou kapelou Bits & Pieces a v úloze skladatele a pianisty spolupracuje s řadou orchestrů – například s Cologne Contemporary Jazz Orchestra, Deutsche Kammerakademie, Maria Schneider Jazz Orchestra, Sunday Night Orchestra. Stal se profesorem klavíru na Musikhochschule Hamburg, na Musikhochschule Mannheim učí skladbu a aranžování.