Pogus Productions – produkce roku 2007

Ani v loňském roce nepolevil label Ala Margolise, newyorské avantgardní konstanty, v bohulibé snaze představovat zajímavá alba na pomezí soudobé klasiky, elektroakustické avantgardy a čistého experimentu. Navíc kdy jindy se na tento label zaměřit, než když sám šéf přijíždí tento měsíc na dva koncerty do Čech, a to konkrétně 9. 4. na brněnskou Skleněnou louku a den poté do pražského Bunkru Parukářka (Alu Margolisovi je věnována také rubrika Hermovo ucho v tomto čísle UNI – pozn. red.)

4_minirecenze1 Šéf avantgardně jazzrockové smečky Doctor Nerve Nick Didkovsky působí v rámci kapely jako doutnající roznětka. Oproti tomu v sólové tvorbě je tento experimentátor a skladatel maximálně soustředěným a v dobrém slova smyslu akademickým muzikantem. Jeho loňská deska TUBE MOUTH BOW STRING (Pogus, 2007, 47:21) pro elektrickou kytaru, smyčcový kvartet, počítač a další unikátní hejblátka je toho jasným důkazem. Co skladba, to pokus o novátorský přístup na pomezí klasické hudby a tektonické oblasti domácího downtownu. Z celé řady inovativních postupů musím vypíchnout především neobvyklé zapojení talkboxu, známého především v kytarové branži. Vstupní signál každého hráče putoval nejdříve do wah-wah pedálu a teprve pak do talkboxu, kde jej měl tentýž hráč možnost upravit v reálném čase podruhé. Je jasné, že hra hostujícího Sirius String kvarteta je poté radikálně jiným zážitkem se silně psychedelickým podtónem. Neustále se měnící barvy nástrojů mají na posluchače až psychotropní účinky. Více o samotných experimentech se dozvíte na stránkách autora (www.algomusic.com), kde si proces úpravy zvuku můžete virtuálně vyzkoušet na vlastní kůži.

4_minirecenze2 Další album přináší elektroakustické kompozice z míst, z nichž bychom to vážně nečekali – z Jižní Afriky. Zde totiž žije a pracuje letos šestačtyřicetiletý Dimitri Voudouris, povoláním farmaceut, v posledních letech však i čím dál významnější hybná postava místní experimentální komunity. Nejenže sám jde skladatelským příkladem, ale on o elektroakustické hudbě i přednáší a v neposlední řadě pořádá první elektronický festival na africkém kontinentu New Music SA. Deskou NPFAI.1/PALMOS/ NPFAI.3/PRAXIS (Pogus, 2007, 78:34) se poprvé představuje širší světové veřejnosti. Jak už název alba napovídá, CD obsahuje čtyři rozměrnější kompozice ovlivněné africkou realitou (i tou hudební), ale také další osobní vášní pro sociokulturní antropologii. Zkratka NPFAI znamená „nové možnosti pro africké instrumenty“ a přesně napovídá, o co Dimitrimu v těchto kompozicích šlo. Málokdy se posluchač setká s masivní manipulací takových nástrojů, jakými jsou mbira, kundi nebo marimba. Procesing hry těchto nástrojů je rozkládá na prvočinitele, přesto lze jistou zvukovou exkluzivitu u fraktálně perkusivních či hlukově statických skladeb najít.

4_minirecenze3Zatímco elektroakustickou scénu v Jižní Africe rozdmýchává Polák s řeckými kořeny, u protinožců v Austrálii byl oním pionýrem německý Žid Felix Werder, jehož na druhou stranu zeměkoule zanesly události druhé světové války. Student historie a hudby v Melbourne byl nejen pilným skladatelem, ale krom kompozice se zapsal do povědomí veřejnosti jako píšící hudební kritik a dlouholetý rozhlasový propagátor nové hudby. Úhelným kamenem alba THE TEMPEST (Pogus, 2007, 78:39) dnes šestaosmdesátiletého skladatele jsou zásadní elektronické nahrávky z první poloviny 70. let. Experimentující Werder tehdy přibral do svého arsenálu analogový syntetizér EMS VCS3 a jeho zvuky počal začleňovat do svých prací. Proto ve skladbě Banker uslyšíme ještě perkuse, klavír a elektrickou kytaru, v kuse Oscussion celý bubenický orchestr. Autor zde byl zvukově revoluční, leč kompozičně zůstal poplatný tehdejší moderně klasické vlně. Výjimkou je pouze čistě elektronická titulní kompozice, jež významně pošilhává osvobozeným směrem, kterým se v Evropě vydal například Karlheinz Stockhausen nebo v Americe Terry Riley. Závěrečná desetiminutovka V/Line je Werderovým ohlédnutím za elektronickou érou, kterou opustil na konci 70. let ve prospěch čistě akustické tvorby, jíž se věnuje dodnes. První vydání skladeb na CD doplňuje povědomí o australské avantgardě a ukazuje nám, kde mimo jiné leží kořeny dnešní bohaté australské scény okolo labelů Cajid, Extreme, Dorobo, Endgame nebo Room40.

4_minirecenze4 Novozélanďanka Annea Lockwood je zajímavým ,přírodním typem‘ avantgardního hudebního hnutí. Její silné ovlivnění přírodou ji vždy pudilo skládat a vystupovat s materiálem, který měl v sobě silný naturální podtón. Asi nejznámějším příkladem za všechny budiž její performance v rámci hnutí Fluxus, kdy středem pozornosti byl klavír porostlý mechem s unikátními akustickými vlastnostmi. Na desku THOUSAND YEAR DREAMING/FLOATING WORLD (Pogus, 2007, 79:01) umístila své dvě více než pětatřicetiminutové práce z 90. let. Thousand Years Dreaming je studií pro kvartety didgeridoo a trombónů, hoboj, klarinet, mušle a spoustu tradičních i prehistorických perkusivních instrumentů. Zjiště ní, že tónové vlastnosti starodávných hudebních nástrojů aboriginců (didjeridoo, mušle, rámový buben a další perkuse) se dobře doplňují s etablovanými instrumenty dneška (hoboj, trombón, klarinet) přivedlo Anneu k intuitivnímu stvoření pětice kompozic, které zcela přirozeně přebíhají od ohně v tropické australské buši do koncertního sálu a zase zpět. Improvizace, způsob práce s energiemi i náladami je jak u komorní avantgardy, tak u rituální prehistorické hudby podobný. Druhou polovinu alba vyplňuje kompozice Floating World. Koláž o třech částech pracuje, podobně jako Chris Watson, s čistě s editovanými fields recordings. Pomalý, nebo, chcete-li, přirozený tok přírody je protipólem první poloviny alba, plné lidského, často velmi expresivního projevu.

4_minirecenze5A na závěr přichází sám principál Al Margolis, jinak též zvaný If, Bwana. V bookletu své nové desky AN INNOCENT, ABROAD (Pogus, 2007, 57:25) sám lakonicky odhalil, že proces vzniku materiálu pro toto album byl přímo absolutně spontánní. Mechanismem, který vše uvedl do chodu, bylo vyhlášení veřejnoprávního rozhlasu v Kolíně nad Rýnem o volném užití šestnáctiminutové vokální improvizace třicetileté performerky a zpěvačky Lisy Barnard. „Nápad na doplnění jejího hlasu o party příčných fléten přišel hned vzápětí,“ svěřil se umělec na obalu desky. Rozkopírovaný Lisin vokál, rozdělený navíc na pět dílů, byl předán flétnistkám Jacqueline Martelle a Jane Rigler a ty dohrály k hlasovým improvizacím své vlastní flétnové linky. Z těchto improvizací pak Al vytáhl elektronické efekty, které se staly třetí složkou lehkého, přesto dostatečně rafinovaného desertu. Margolis svou poslední práci nazval „sonickým oratoriem“, já bych však jeho desku přirovnal spíše k prudké chemické reakci, z níž vzešel nečekaně vykrystalizovaný novotvar.

4_minirecenze6Ještě jednou připomínám, že Al Margolis se představí tento měsíc českému publiku na dvou představeních. Ve středu 9. 4. v brněnském klubu Skleněná louka, o den později v Praze v industriálních prostorách Bunkru Parukářka. Na obou koncertech If, Bwana doprovodí party IOS a Onde, v Praze se připojí k večírku ještě Američan Schloss Tegal.

Přidat komentář