Pokud jste pozorně četli profil Načasovaná hudba souboru Zeitgeist v UNI 4/2011, neušla vám zmínka o CD Here and Now – Celebrating Thirty Years of Zeitgeist na innova recordings. Třicet skladatelů poblahopřálo souboru k jubileu miniaturní skladbou, a ty všechny se na zmíněné album vešly. Tentokrát přišla innova s obdobným projektem: PRISM Quartet prožíval dvacetiletí svého trvání už v roce 2004 a ne méně než třiadvacet komponistů je oslavilo obdobně krátkými dílky (zhruba mezi jednou a dvěma minutami), premiérovanými tehdy pouze při slavnostním koncertě. Možná, že právě úspěch kompaktu Zeitgeistu vedl nyní vydavatele ke zveřejnění celého programu (včetně poněkud opožděnějších Three Miniatures Matthewa Levyho).
Jde tedy o zdánlivě obdobnou záležitost: skladatelé jsou vyprovokováni k tvorbě, jsou jim dány časové parametry a šijí své opusy vyzývatelům přímo na tělo. Tady však totožnost končí. Na rozdíl od mnohotvárnosti znění Zeitgeistu je PRISM Quartet vymezen nástrojovým vybavením. Timothy McAllister perfektně ovládá soprán saxofon, Zachary Shemon altku, zmíněný Matthew Levy tenor a Taimur Sullivan baryton saxofon, jde tedy o jednu z četných čtveřic, které se oddaly saxofonovému souznění, tentokrát však nikoli s důrazem na jazz, nýbrž na hudbu komorní. Nicméně zúčastnění skladatelé, ačkoliv jejich rozlet byl samozřejmě poněkud tlumen obsazením, se nikterak programově nevymezovali, a tak celek působí do jisté míry kaleidoskopicky, od melancholie po rozvernost, od jemnosti po atakující důraznost.
Mezi skladateli najdeme například pozoruhodného Ira Donnachu Dennehyho (viz stať Kompozice jako vandalismus, publikace Svět jiné hudby 2), bývalého člena kvarteta Tima Riese, který přešel k rocku, Nicka Didkovského (viz okteto Doctor Nerve či spolupráci s Fredem Frithem), kterému je tu vyhrazeno místo hned pro tři miniatury, působící dojmem kolotočové houpavosti, Tima Berna (který je znám nejen jako vynikající saxofonista, ale i jako autor skladeb pro Rova Saxophone Quartet či Kronos Quartet) atd. Avšak i další jména, jako je Zack Browning, Libby Larsen, Ken Ueno, Keith Moore, Frank J. Oteri (se čtyřmi značně rozdílnými miniaturami) nebo Chen Yi, patří ke světové skladatelské elitě.
Navíc, a to hned dvojím vhledem do téměř sedmiminutového dílka Prism #1, je tu zastoupen Greg Osby – nejen jako jeho autor, nýbrž i coby altsaxofonový sólista, který tu zvláště ve druhé variantě exceluje jako vemlouvavý hráč. Tak významné umístění tu má zřejmě nikoli jenom jako blízký přítel členů souboru, ale i jako cenami ověnčený muzikant, jehož jméno je spojeno s Gillespiem, Hancockem, Coreou a dalšími, což k albu může přilákat širší jazzové publikum.
Nejde o záznam původního koncertního provedení, nýbrž o studiové nahrávky z let 2009 a 2010, což na jedné straně přispívá k preciznosti provedení, na druhé straně však přece jenom postrádá kýženou větší živelnost, vyburcovanou reakcí obecenstva. Každopádně kvarteto působí homogenně, odvažuje na lékárnických vážkách, s jakou razancí přistoupí k jednotlivým číslům, dokáže bezpečně vyhmátnout záměr jednotlivých skladatelů, osciluje mezi komorností a jazzem, mezi tanečností a bluesovostí, jednoduchostí a komplikovaností, tradičností (chopinovský A. B. Silverman) a pokusnictvím (Ueno, ale také Jason Eckard), takže celkový záběr není monotónní. Jednotliví členové si rozdělují své úlohy, střídají se ve vedení a v přitakání, což opět přispívá k větší variabilitě. Je obtížné volit mezi jedenatřiceti kompozičkami, které dát přednost. V pomyslné hierarchii by však podle mého mínění na čelném místě obstál James Primosch s emotivní Straight Up. Co je cennější: že tak známé soubory, jako je Zeitgeist a PRISM Quartet poskytují na těchto jubilejních albech místo pro plejádu výtvorů skladatelů, jejichž jména mohou inspirovat k širšímu a trvalejšímu zájmu o další a časově objemnější díla těch z nich, kteří i na kratičké ploše zaujmou.
innova recordings, 2011, 57:53