Půlku života jazzofila jsem prožil v situaci, že každá nahrávka české kapely, pokud se vůbec dostala do vydavatelského plánu dělaného s velkým předstihem, pokud prošla ideologickým rozhodnutím, které hodnotilo nejen vhodnost hudby pro náš pracující lid dělnický, rolnický i intelektuální, jak zněla fráze, ale také vztah muzikantů k tehdejšímu společenskému zřízení, se stala vzácností. Když si ji posluchač pořídil, drážky si mohly být jisté, že budou často a po dlouhá léta vyhlazovány. Dnes je situace zcela jiná. Hlavně tím, že trh je nahrávkami zavalen. Rozhodnutí, stane‑li se archiválií či kolikrát bude nahrávka poslouchána, vzniká postupně a dokonce může být nespravedlivé. Určitě musí něčím vyniknout nad přílivem ostatních, o čemž rozhoduje souhrn subjektivních posluchačských názorů. Následující výběr CD vznikl jednoduše: co se mi dostalo do rukou. Neberte to jako daný top ten letošní produkce.
Začněme albem, které je tak trochu abiturientským tablem frýdlantských Letních jazzových dílen konaných od roku 1984, vystaveným k naslouchání při oslavách tisícileté existence města, také ve vzpomínkách na zakladatelskou duši dílen Karla Velebného, tudíž je rovněž vizitkou neopominutelné části naší jazzové scény obecně: Karel Růžička & Frýdlant All Stars: Milénium města jazzu (Radioservis, 2014, 60:29). Band tvoří třináct instrumentalistů v generačním rozpětí od Jiřího Stivína, Svatobora Macáka, přes Luboše Andršta (jenž je přizván jako specialista do A. B. Blues) až k výrazným představitelům generace dnešní scény, k níž patří trumpetista Miroslav Hloucal, saxofonista Petr Kalfus nebo kytarista Adam Tvrdý. Nekorunovaným, zato zaslouženým doyenem nejen tohoto big bandu, ale dnes už celé naší jazzové komunity, je výborný pianista, pilný skladatel a přemýšlivý aranžér, pan kapelník Karel Růžička, který dokázal stmelit různorodě stylově zaměřené muzikanty, a tak potvrdit starou pravdu, že hra v moderním mainstreamovém orchestru je nejen prověrkou, ale i potěšením každého jazzmana. Růžička nám dopřává úžasné aranžérské hody plné nádherných sól a bylo by mi líto nevyjmenovat i ostatní členy bandu, protože každý ke zdaru nahrávky přispěje: saxofonista Rostislav Fraš, trombonista Přemysl Tomšíček, houslista Martin Zbrožek, basista Josef Fečo a střídající se bubeníci Otto Hejnic s Pavlem Razímem.
Trio Hammondových varhan, kytary a bicích je klasické obsazení zrozené z bluesovější, funkovější a soulovější větve hard bopu. Novodobá invaze hammondek u nás má dvě přirozeně formované tváře – jedna představuje netajenou návaznost na inspirace tehdejší hudbou, neboť marná sláva, mistry z padesátých a šedesátých let lze poslouchat donekonečna, druhá tvář ukazuje generační ovlivnění jazzrockem, především jeho postklasickou podobou a současně úsilí o vlastní originální přínos. Sem bych zařadil druhé CD kytaristy Adama Tvrdého s americkým varhaníkem Brianem Charettem a bubeníkem Petrem Mikešem Projekt Suspicious Activities (ARTA, 2014, 50:04). Tvrdý hraje na albu výhradně na elektrickou kytaru zvukově modulovanou buď po vzoru bluesrockových kytaristů nebo do tlumenější barvy typické pro předrockové elektrifikované kytary. A Charette těžko může zapřít vliv Jimmyho Smithe, jenž hru na varhany improvizačně posunul od bluesových poloh přesvědčivěji do moderního jazzu. V Tvrdého skvělém příspěvku A Prayer navíc použije nejen hammondky, ale i minimoog. Tvrdý vedle svého autorství zařadil také dva tradicionály (Serenity, It Could Happen To You) a od Beatles Norvegian Wood – v ní stojí za pozorný poslech od melodie odkloněné improvizace Tvrdého i Charretta. Album zní pestře, zaznívají skladby baladické, odvázané i melancholické, v podtextu nám do duše hraje bluesová nálada. Rytmus hudby s přirozenou lehkostí vytváří Petr Mikeš.
Nový zvuk a oživující výsledek – Mocca Malacco: Aviation (Hevhetia, 2013, 52:38) – kvinteto altsaxofonisty a sopránsaxofonisty Michala Wróblewského v sestavě silných improvizačně schopných individualit. Nedivím se, že Svobodův školní big band v roce 2008 se dostal na Next Generation Festivalu v Monterey jako jediný z Evropy mezi šest finalistů, když tam měl mimo jiné takové sólisty, jakým je Wróblewski nebo trombonista Štěpán Janoušek z této sestavy. Ve skladbách se se zaujetím zaposloucháme do delších sól obou jmenovaných instrumentalistů, která nejsou samoúčelná, skladby dramatizují, dotvářejí a v duchu tradičního jazzového zvyku se v rámci aranžmá nebojí jednotlivá sóla řetězit. O repertoár alba se postaral především kapelník Wróblewski, ve dvou skladbách Janoušek a skladbou Tramvaj do stanice Holub kytarista Jiří Šimek, známý neobvykle promyšleným doprovodem a originálními sóly. Sestavu doplňují basista Daniel Panchártek a bubeník Martin Kuzma.
Za bobříkem odvahy
Se skvělou nahrávkou v „mezích zákona“ upomínající na artificiální, experimentující opusy klasického období jazzrockové scény, kdy rockové vlivy vstupovaly spíše do akustických sestav jako pokračování hard bopu, než již v ryze elektrickém rockovém soundu, přišlo kvinteto Noční optika na albu Astigma (ARTA, 2014, 64:39). Témbr hudby zde tvoří flétna, kytara a elektrické piáno Fender Rhodes. Tím v „mezích zákona“ myslím, že stylu odpovídající konvenční pasáže či skladby se střídají s odvážnějšími party, například v Cestě do pravěku vstup violoncella Jana Kellera či basklarinetu, jinak především flétnisty Štěpána Zbytkovského. Pěkně a zajímavě znějí dialogy flétny s „varhanním“ rejstříkem Hammondek A101 Jakuba Dvořáčka ve vyšších polohách nebo bicích Jana Linharta s Kellerovou baskytarou v Mistake. V některých skladbách se objevují drobné barokní citace, v Songu for Armando se z ní rozvíjí celá skladba kytaristy Miroslava Noska. Z některých skladeb lehce zaznívá ozvěna Coreových Return to Forever, například ve Fortunate Pilgram.
Free Jazz Trio z Olomouce (byť naprostou většinu kariéry působící jako kvarteto), zvláštní případ české jazzové historie, kdy více než čtyři desítky let trvající existenci jej svorně ignorují vydavatelé jak komunistické, tak demokratické éry. Příčinou byl, a zřejmě je, styl, k němuž se po celou dobu hrdě hlásí svým názvem. Takže jejich desky vznikají jako čiré samizdaty, které seženete jen přes kontakt z pečlivě vedených stránek kapely freejazztrio.wix. com/freejazztrio nebo na ojedinělých koncertech. Šestým opusem je CD Free Jazz Trio – Live Tišnov 2010 (FJT, 2014, 67:58), na němž jsou tři veteráni kapely – hráč na plátkové nástroje a amplifikované housle Josef Bláha, bubeník (a archivář kapely) Petr Večeřa a Luděk Záruba, basista a hráč na syntetizér, doplnění hráčem na baryton a altsaxofon (a dokonce i na sopránovou zobcovou flétnu) Petrem Löfflerem. Na CD je šest témat, koncert zastihl kapelu ve skvělé formě, zvuk barytonsaxofonu ji přiblížil dobám se zesnulým kapelníkem Milanem Opravilem – mimochodem během srpna v Galerii Caesar v Olomouci proběhla výstava jeho kreseb Jazzman z města želví nálady. Nahrávka dokazuje, že free jazz lze hrát nejen s živelností, ale také bohatě vyšperkovaně muzikantskými nápady, proto patří do jazzového spektra dneška i na naší scéně. Z „postopravilovské“ éry je toto album stylově nejvyhraněnější a nejpozoruhodnější.
Zpěvačka a skladatelka Ivana Fitznerová o sobě říká, že má ráda zpěv a francouzštinu, což činí slyšitelným na svých nahrávkách, včetně druhého CD už dlouho…/depuis longstemps… (Studio Harryton, 2013, 42:46) pokřtěného v Jazz Docku až letos v červnu. Vystudovala Ježkovu akademii v Praze, tamtéž učí francouzštinu. Pro album si až na jednu výjimku napsala hudbu, často ovlivněnou latinskoamerickou hudbou, a polovinu textů sama. Doprovází ji band s kytarou Patrika Henela, s klávesami Jaroslava Wagnera, kontrabasem Thea Kämpfera a bicími Tomáše Vokurky. K nim se přidávají podle potřeb aranžmá autorky další muzikanti – například flétnistka Klára Čížková, violoncellista Michal Turek a zkušení improvizátoři trumpetista Petr Hamáček či saxofonista a flétnista David Fárek. Zrodilo se atmosférou krásně melancholické písňové album s konejšivým jazzovým doprovodem, připomínající americko‑brazilské kapely doprovázející pionýry bossa novy. Má na tom podíl i hostující perkusista Alexandre Morais Alves.
Bokem
Závěrem tohoto „průletu“ barvitostí nahrávek se spektru odchýlíme od jazzu výrazněji. Přímo jakoby z řady ECM New Series zní počin pěveckého dámského noneta Voces Gregorianæ Cassovienses, které založil a řídí Ján Veľbacký, absolvent teologických studií na Lateránské univerzitě v Římě a Papežského institutu posvátné hudby tamtéž, s doktorátem Gregoriánského chorálu. A právě tato odbornost jej vedla ke vzkříšení tradičního sakrálního zpěvu zaměřením na gregoriánský chorál. Jeho pěvecký sbor je dnes už vysoce ceněný na mezinárodní scéně, takže si Veľbacký dovolil následující experiment, který je obdobou spolupráce norského jazzového saxofonisty Jana Garbarka s mužským vokálním kvartetem Hilliard Ensemble, jemuž dělal pátý hlas, převážně improvizující na témata staré hudby (Officum, Mnemosyne, Officum Novum). Na albu Rorate cæli/Dejte rosu, nebesa, shůry (první verš mariánské mše doby adventní) (Hevhetia, 2014, 57:00) „garbarkovskou“ úlohu zajišťuje v úvodu, v závěru a v dalších třech vstupech mezi písněmi sólová hra saxofonisty Adriána Harvana. Jeho altsaxofon improvizuje v módu cool jazzu na chorálové melodie, jež dokáže oživit i docela odvázanými pasážemi. A sametový vícehlas dívčích hlasů zní hladivě. Velmi působivá hudba!
Již zcela mimo jazz, byť za účasti české nejsvébytnější jazzové zpěvačky, se nachází kompilační dvojalbum tvorby z let 1960–1980 Black and White Tears (Radioservis, 2012, 75:23, 64:37) jednoho z našich nejvýraznějších skladatelů soudobé hudby Marka Kopelenta (n. 1932). Na CD 1 věnovanému vokálnímu dílu se zaposloucháme do skladby z roku 1967 Snehah pro soprán, záznam jazzového kontraaltu a komorní ansámbl. Pečlivý komentář vysvětluje: obsah i forma vychází z perského čtyřverší Abú Sa’ída, které lze chápat jako možný obraz lásky erotické – bratrské – duchovní. Základem pěveckého partu jazzové zpěvačky – Vlasty Průchové v první části jsou pojmy vyjadřující v různých orientálních jazycích lásku: taptal, durlal, chubb, pjár, tiň jeu, jaratan a další, což evokuje improvizaci jazzového scatu. Základem středního dílu jsou v partu klasické sopranistky Milady Boublíkové slova snehah ze sanskrtu a ahavá z hebrejštiny, do níž vstupuje občas hlas Průchové, ve třetí části zní pouze bezeslovný vokál. Hraje Musica viva Pragensis s dirigentem Zbyňkem Vostřákem. Z instrumentálního CD 2 určitě zaujme milovníky ambientní hudby skladba Zastřený hlas nad hladinou klidu pro trubku a komorní orchestr, inspirovaná obrazy Číňana Čchiu Š‑Chua. Znalcům soudobé hudby Kopelenta netřeba chválit, ostatním je naopak nezbytné jeho tvorbu představovat. Mimořádný počin Radioservisu.
Ta píseň tajemství míst
a v křoví rezavých kopřiv
Ten verš Ivana Blatného jsem použil inspirován skutečností, že básníkovi je věnována jedna ze skladeb novinky skupiny Vertigo: Taj (Animal Music, 2014, 50:09) od pianisty Vojtěcha Procházky. Vertigo je z mnoha ohledů výjimečný úkaz na naší scéně. Ač není trvale pohromadě, schází se už tucet let ve stejném složení (v posledních letech obohacena o tóny violoncella a vokálu Doroty Barové a elektronické efekty) ke společnému vystupování a ke vzniku další pozoruhodné nahrávky. A navíc všechny instrumentalisty lze označit za špičkové a současně progresivní muzikanty naší jazzové scény. V období, kdy se na čas rozprchnou, každého z nich najdeme v jiných, rovněž zajímavých kapelách. Z posledního alba přímo sálá jejich tvůrčí přetlak, snaha dostat do „drážek“ co nejvíce nápadů, což může vést na hranici ucelenosti nahrávky. To se u Vertiga naštěstí neděje a je sympatické, že i „usedavější“ pasáže se začnou včas prokrvovat zvukově či hudebními nápady. Procházka přispěl dvěma tituly, Barová zhudebnila báseň třiadvacetiletého polského vojáka K. K. Baczyńského zabitého ve varšavském povstání v srpnu 1944 a většinou skladeb přispěl Marcel Bárta. Jeho Limonada Electrica nebo Příběh č. 1 mají asi nejpřímější návaznost na vývoj hudby kvinteta, který začal na albu Vertigo Quintet (2005) a do níž patří barvitá sóla, dynamika od tichých míst až k instrumentální živočišnosti, kořenění freejazzovými vykřičníky. Vytrženě ze souvislostí díky zrcadlení hudby NUO i MUFF působí Dudu. Z ticha až k hymnickému závěru si prožijeme skladbu věnovanou již před třemi lety zemřelému geniálnímu bubeníkovi For Motian. Zvukově krásně průsvitná je Procházkova Hvit på hvit (Bílá na bílé) s melodií, s níž skladbu uvádí i ukončuje trubka Oskara Töröka, výrazně se tu projeví také basa Rasti Uhríka a bicí Dana Šoltise. Naopak přímo drastickými kontrasty se vyznačuje závěrečná Computer Child. A mimochodem: Blatného básně zhudebnili například Petr Skoumal a kapely Maso a Hm…