„Toto album vzniklo jako sběrný dokument,“ upozorňuje na obalu svého nového CD Fumas a spol. A opravdu: kousek byl natočen v chřešťovické ložnici, jiný zase v holešovické kuchyni, a něco dokonce vedle přebalovacího stolu! Výsledkem je ale klasická burešovina: lehký underground se smyslem pro písničkářské vypravěčství i jakousi podprahovou mystiku, která ovšem stojí na pevně zapuštěných bigbítových pilířích. Deska se jmenuje Železný Jan podle písničky, na kterou by v Americe nejspíš dali nálepku „haunting song“. Správně přímočará basovka žene vpřed slova inspirovaná pohádkou bratří Grimmů o divém muži a my víme, že přijde dost zvláštní nálada. Není to vysloveně horor ani depka, spíš dobrodružství, ale fakt hodně nevyzpytatelné.
Už to, že album začíná necizelovaným hulákáním věty „opili se hrobaři, vykopali hrob“, leccos napovídá. Vzápětí se ozve hustá elektrika, jakou Andršt nezahraje, a housle, které připomínají všechno, jen ne ornamentální ekvilibristiku Honzy Hrubého. Původní Bureš rozhodně není dokonalost sama a viklavé výkony jednotlivých členů v čele s frontmanem Jaromírem Františkem Palmem, řečeným Fumas, z řad posluchačů do pár minut spolehlivě vyselektují všechny, jejichž sluch je na takový rambajs příliš sexy. Nicméně vyplatí se zůstat a projít si tím tunelem, co je na obalu, spolu s muzikanty. Ono je to totiž jako v té jejich písni Zimní historka, kde lidi zachrání před jistou záhubou domnělý symbol temných sil – havran: „A je mi celkem jedno, kdo mi věří, že k nám přišel anděl v černým peří…“
Skupina se k neskutečnu utíká jen zdánlivě. Vše, o čem zpívá, je drsná realita; někdy trochu zamlžená (skladba Nevíš s verši „protivník, to je podmínka k boji / všude jen ksichty podobný hnoji“), jindy zcela odkrytá (Blues nezaměstnanýho chlapa s bolavě pravdivým detailem „a nejhorší je, když venku prší / stejně tam jdu, aspoň na chvíli“). Desky jako Železný Jan nám připomínají, že kromě Mišíků a Prokopů nebo naopak Tomášů Klusů a Anet Langerových je tu ještě zbytek špinavě čisté pražské hudební periferie, jejíž svíčka dohořívá kdesi U Rafa, U Vojáka, U Vystřelenýho voka – prostě kdekoli, kde ještě kapely neřeší pískající mikrofony, rozladěnou kytaru a počet vypálených cédéček. Aneb, jak Původní Bureš deklaruje v písničce Vítejte v cirkusu: „Jak jsme tu, tak jsme tu, každej jsme fešák, nikdo z nás není na hadry věšák.“
Indies Happy Trails, 2012, 43:48