Už je to tři dekády, co původem libanonský virtuózní hráč Rabih Abou-Khalil ukázal, jak perfektně se oud hodí k interpretaci jazzu, resp. world jazzové fúze – byť tenhle termín tehdy ještě ani neexistoval. A pořád mu nedochází invence ani energie. Zcela autorská deska Hungry People je plná výborných nápadů a strhuje od začátku do konce, ať už se Abou-Khalil a spol. vrhnou téměř do straight ahead jazzu (When Frankie Shot Lara), málem jazzrockově ostrých riffů (Fish And Chips And Mus-hy Peas) či hypnotických levantských rytmů a nápěvů (Dreams Of Dying City).
Pochopitelně přitom nejde odříznout Rabihovu hru od ostatních členů jeho současného „středomořského kvinteta“. Je až neuvěřitelné, jak členité a důrazné basové linky dokáže na tubu či serpent vypálit Michel Godard. Akordeonista Luciano Biondini umí nejen vynalézavé harmonické výplně, ale také brilantní vyhrávky a na ostří žiletky zasekávající unisona s oudem i saxofonem Gavina Murgii. A americký bubeník Jarrod Cagwin, který rozhodně nenabourává francouzsko-italskou identitu kvinteta, má přímo magický dar skloubit v jednom patternu filigránské orientální parádičky s nekompromisním rytmickým tahem.
V souvislosti s názvem alba Hladoví lidé si posluchač asi jako první věc vybaví Rabihovy sociální apely. Nicméně protagonista nás nenechá zapomenout ani na svůj pověstný smysl pro humor. Chuť do života a nadhled čiší především z not, nejen z vtipného názvu svérázné hudební pocty přirozené kráse ženských nohou Shaving Is Boring, Waxing Is Painful (Holení je nudné, strhávání voskem bolestivé). A jestli se vám z Hungry People zježí chlupy na těle, pak jen díky příjemně elektrizující atmosféře.
World Village, 2012, 56:38