Novinka kalifornských punkerů stojí za poslech už proto, aby bylo jasné, co všechno tahle skvělá kapela za poslední dekádu ztratila. Začalo to v roce 2006 bubeníkem: zábavně ležérní styl Bretta Reeda, který šel skvěle na ruku především odbyté, opilecky rozvláčné dikci Tima Armstronga za mikrofonem, vystřídal snaživě exhibující, totálně zaměnitelný Branden Steineckert. Pokračovalo to v roce 2009 albem Let the Dominoes Fall, které předvedlo kapelu na samém dně: vyčerpanou, bez zájmu i nápadů, jedoucí tak nějak tříakordovým samospádem. To důležité se dělo dávno mimo Rancid, v bočních projektech, jako Devil’s Brigade, Transplants, Bastards nebo Tim Timebomb. Pokud alba…And Out Come the Wolves (1995) a Life Won’t Wait (1998) nakopla současný punk rock způsobem, jakým zapracovali Clash pod hlavičkou London Calling a Sandinista! na skomírající první vlně koncem sedmdesátých let, pak nový materiál ukazuje kapelu „already dead“. Tak se jmenuje vlastně jediný zajímavý song alba, je devátý ze čtrnácti na osmé desce v řadě a jede na svěží vlně psychobilly blízko třeba reverenda Hortona (nebo jmenovaných Devil’s Brigade). Dalších třináct kousků by pak šlo naládovat do krasohledu – a přesýpat pořád se stejně banálním, snadno spočitatelným výsledkem. Jako by to Rancid už nebavilo. Kde jsou neuvěřitelná basová sóla Matta Freemana (viz Axiom)? Kde jsou melodie kytaristy Larse Frederiksena, které se zaříznou do hlavy bez nadsázky stejně hluboko jako Mozartovy sonáty (viz Black Lung)? A kam se vlastně poděl Brett Reed? Kde je obecně ta chuť razantně a po svém rozvinout punkový základ, třeba výpady směrem ska nebo reggae?
Honor Is All We Know je album, které snad ani nemuselo vzniknout. Každý z bočních projektů si mohl vzít pod svá křídla pár kousků, Rancid by zavřeli na pár let (anebo definitivně) krám – a bylo by. Takhle dávají bohužel vysvědčení, že už nejsou víc než jedni z mnoha. Nepotkalo to samozřejmě jenom je, podobně zkolabovali svého času Agnostic Front, Sick of It All, Pennywise, NOFX nebo Bad Religion. Všichni ti, kdo se dírou, kterou prorazili z periferie do mainstreamu Offspring a Green Day kolem dvaadevadesátého roku, protáhli na druhou stranu, ze stínu na světlo. Někdo se po pár letech probral, jiný zůstal v komatu. Vysoko nasazená laťka se prostě vyplácí i nevyplácí. Ta regrese má u Rancid za následek, že znějí v současnosti jako druhá liga zmíněné první vlny britského punku. Pokud dřív suverénně rozvíjeli odkaz Clash nebo Stiff Little Fingers, pak dneska připomenou spíš to horší z Blitz nebo Sham 69. Nevýrazné kompoziční nápady, jednoduché melodie, zato hodně sborového halekání a čím dál protivnější stylizace. Vzpomínám si na svého punkového kamaráda z gymnázia: někdy ve třiadevadesátém roce si přivezl ze zámoří triko Rancid. Když je věšel po prvním praní na šňůru, všiml si, že nejcennější kus jeho šatníku se na několika místech trhá. Rancid = zkažený, žluklý, nechutný. Nomen omen. Jenže kdo to mohl tenkrát tušit?
Epitaph, 2014, 32:47