Když se Rara Avis objevili na tuzemské scéně, představovali menší zjevení. Neohlíželi se na aktuální trendy a zkombinovali hutné přerývané riffy s artrockovými vyhrávkami a vše ještě okořenili vypjatým vokálem. Na první pohled může kombinace raného Dunaje a raných Yes působit jako zcela absurdní, ale nebylo tomu tak, i když to tu a tam zaskřípalo. Druhé album Expectations je už přístupnější, objevují se na něm další zdroje, ačkoli původní pojetí nebylo definitivně zavrženo. Zřejmý je vliv nové vlny, vystopovat se dají prvky temného postpunku, reprezentovaného Joy Division a černým albem Damned (nelze zapomínat, že novinka je melodičtější), i raných syntezátorových projektů typu Fat Gadget nebo Depeche Mode, dané asi tím, že Rara Avis nahrávali část desky u Michala Pešouta. Rozšíření záběru až někam do oblasti, kde se pohybují The Prostitutes, ovšem trochu zbavuje kapelu konzistence. Chybí jasnější poznávací znamení, jako by muzikanti váhali, kam se vydat.
Úvodní Razors And Flame představuje spojovací můstek s debutem. Přináší právě ono spojení odlehčených artrockových kláves s nabroušeným riffem, jenž dává skladbě takt a osu, protože se k němu po výletech do hraní s plochami vrací. Nechybí ani vypjatý zpěv a dramatické houkání. Ostrý riff se objevuje i v závěru Wounds, které s jeho pomocí gradují stejně jako závěrečná mnohovrstevnatá instrumentálka Gliese 581c, kde se objevuje typické postpunkové vedení basy a plocha smutných kláves, nad níž se buduje hora zvuků pomocí kytarového syntezátoru, kláves a nabroušené kytary. Už druhé They ale ukazuje inspiraci nastupujícím postpunkem, skupinou Joy Division i Stranglers z časů La Folie. Aranžmá jsou pročištěnější, základní motivy kláves i kytary jsou prosté, bicí řídké, a nejvýraznější je táhlý vokál podpořený klávesami. Pak se ale objevuje minimalistická mezihra kláves, která ukazuje, že kapela má neustále chuť aranžmá obohacovat, což jde trochu proti zvolenému stylu. V podobném duchu se nese i následující By You, kde je i stylově chladný zpěv. Těmto písním ovšem občas chybějí hutnější základy, plochy kláves je až moc uhlazují a zbavují ostří a drivu. Nedrží se prostoty, a tak se i v By You střídají motivy a v závěru se objeví divoce tepající pasáž.
Flowers In The Ashtray s výraznější kytarou ale ukázala, že i v této oblasti se skupině pomalu podařilo najít vlastní výraz a už nepůsobí jen jako epigoni. Odlehčenější je až Home s bicím automatem a klávesami à la Europe, která má nejblíž k tomu, co by se dalo nazvat hitovou písní, ale i tak je až moc komplikovaná. Expectations jasně ukazuje známé úskalí druhého alba, kdy dlouho nastřádaný materiál skupina uplatnila na prvním a nyní hledá, kam dál. Rara Avis chybí ruka producenta, který by je vedl a pomohl jim jejich cestu najít.
Tento problém rozhodně nemají The Prostitutes, což jasně ukazuje aktuální album Deaf To The Call. Vědí, že chtějí hrát ostrý post punk s výraznými melodickými refrény, tedy mnohem jednoznačněji daný styl. Přesto si vzali producenta, a to docela slovutného: baskytaristu Youthe z Killing Joke. A jeho ruka je na albu znát. Zdůraznil drive, což je patrné hned v první skladbě All The Money In The World, kde je výrazný riff ve sloce a až hymnické klávesy v refrénu jako na nejlepších deskách Killing Joke. A píseň v závěru divoce graduje, k čemuž přispělo i rostoucí tempo. Ani ostatní písně s výjimkou Jamese a No One Sings The Blues nepostrádají tah, k čemuž přispívá ostrá kytara i sevřenost celého aranžmá. Kapela ví, kam napřít energii, někdy je ale až příliš přímočará. Záměr za každou cenu strhnout nepůsobí vždy přirozeně.
Písně jsou navíc trochu podle jedné šablony a jen málokterá se vymyká. Výjimkou jsou odsekávaná No Surprise, Mr. Anderson, postavená na lince kláves, a závěrečná balada Pull It Together, která po albové jízdě nabízí odlehčení. The Prostitutes trpí přesně opačnými problémy než Rara Avis. Chybí jim poněkud větší záběr, občasné vybočení, které by dodalo desce na pestrosti.
X Production, 2012, 39:01, X Production, 2012, 38:06