Po uzávěrce minulého čísla došla zpráva, že britské vydavatelství Leo Records získalo ke svým třicátinám v anketě Allabout Jazz-New York ocenění label roku a CD Vyacheslava Guyvoronského, Andreje Kondrakova a Vladimira Volkova In Search Of A Standard bylo vyhlášeno nejlepší novinkou roku. Tentokrát se tedy podíváme na zub tomu, co na sklonku roku na Leo ještě vyšlo.
Dvacet let své kariéry oslavil původem brazilský saxofonista Ivo Perelman albem MIND GAMES (LR 547, 61:29), na němž mu sekundují basista Dominic Duval a bubeník Brian Wilson. Cítíme tu latentně ozvuky hudby jeho domoviny, které přetavuje do ,romantického‘ freejazzového hávu někdy s taneční lehkostí s průraznou dynamikou, jindy zádumčivěji či baladičtěji. Závěrečnou rozsáhlou epickou skladbu G. S. Farewell otvírá téměř čtyřminutová Wilsonova perkusivní kreace, jež se posléze rozvíjí do vrstevnaté kompozice s mnoha ústrojně navazujícími motivy a proměnami, v níž se promítají všechny protagonistovy dosavadní zkušenosti.
Mezi Perelmanovy spolupracovníky patří i francouzská pianistka Christine Wodrascka a ve Francii žijící a tvořící španělský bubeník Ramon Lopez. Ti před sedmi lety vydali u Leo Records společné koncertní album Aux portes du matin a tentokrát se rozhodli uzavřít do intimity studia, aby se oprostili od jakýchkoliv vůkolních vlivů. CD signifikantně pojmenované MOMENTOS (LR 542, 51:55) zachycuje prchavé okamžiky a zároveň jakési plynutí v čase, kdy se mysli obou hudebníků postupně stále víc a víc nalaďují na stejnou notu. Je to skutečně velmi niterný dialog plný vzrušivých výměn názorů i přemítání. Něžné filigránské dílo s jemnou meditativní poetikou, nikoliv však ukolébávající, ale provokující ke zbystření smyslů.
Postmodernisticko-impresionistická mozaika SHIMMERING (LR 541, 59:28), pod níž je podepsáno německo-izraelské trio Sound/Body/Cells vedené saxofonistou Joachimem Giesem je průnikem městských zvuků a šamanských transcendentálních nápěvů. Střídají se zde refl exe psa vyjícího na satelit, rachotu vzdáleného vlaku či prázdné ulice, do níž doznívá klapot psacího stroje píšícího dopis na rozloučenou, který nebyl nikdy odeslán, i vzývání pradávných duchů. Saxofon občas podtrhuje nostalgickou atmosféru tklivou hrou, jindy se stává industriálním echolokátorem. Vokalistka Ronni Gilla osciluje mezi sugestivním mručením a extatickými výkřiky a perkuse Denise Stilkeho vše stmelují pomalým sugestivním rytmem i vzdušnými ornamenty.
Americký saxofonista Anthony Braxton a francouzská první dáma kontrabasu Joëlle Léandre patří bezesporu mezi žijící legendy improvizované hudby. Jejich DUO (LR 548/549, 49:54 + 39:34) zachycené živě v Heidelberg Cafe v belgickém Loppemu je ukázkou možností improvisingu par excellence, aniž by tu oba umělci museli předvádět nějaké veletoče či excesy. Zkrátka kongeniální souzvuk dvou osobností, které si nemusejí nic dokazovat a jejich hudba představuje esenci mistrovsky vylouhovaných přísad, jež lahodí uchu svou bezednou invenčností.
Ve Švýcarsku usazený rodilý Ir John Wolf Brennan si před časem položil otázku: „Co je opakem rychlosti světla?“ Odpovědí je jeho nové sólové album THE SPEED OF DARK (LR 543, 70:52), na němž nalezneme třiadvacet perel i perliček inspirovaných vzpomínkami, básněmi, obrazy a dalšími nejrůznějšími impresemi, jež ztvárňuje na celou řadu pian a příbuzných nástrojů od koncertních křídel až po pizzicatopiano, tamburopiano či akordeon a melodiku. Vedle opěvování krajiny či artefaktů do ní vsazených tu nabízí například triptych Divine Cosmody podle obrazů irského malíře Samuela Walshe, mikroživotopis Johanese Keplera i enigmatickou poctu „švýcarskému Bobu Dylanovi“ Manimu Matterovi, který zahynul při autonehodě při cestě na koncert. Celkově nesmírně procítěný majstrštyk vrcholící codou evokující závěr snu těsně před probuzením s názvem XednIndeX, kde se všechny motivy i nástroje propadnou do pomyslné černé díry.
Leo Records se však nevyhýbají ani poněkud ulítlejším projektům, které avizují už netradiční obaly s poněkud deformovaným písmem a nevšedními obrázky. Italské kvarteto Scoolptures prý strávilo tříletou přípravu na svůj debut přemýšlením, čtením knih a nasloucháním zvuků a zaobíralo se například Heideggerovou koncepcí času, Jungovými úvahami o synchronicitě či koncepty Johna Cage. Název alba MATERIALE UMANO (LR 546, 57:19) napovídá, že předmětem výsledného zkoumání je lidské tělo, které muzikanti naporcovali na jemné plátky, což dokládají názvy skladeb, jejichž druhou část vždy tvoří výraz slice. Řezy z mozku, břicha, jater, rtů, dechu, hýždí, nervů či kůže jsou zde gratinovány na postjazzovém základu s dominujícím saxofonem, basklarinetem a kontrabasem a servírovány s bohatou oblohou elektroniky včetně sinusových vln. Ve výsledku je to ještě občas okořeněno japonskou tradiční flétnou šakuhači či pseudoženskými vokály. Vše se vyznačuje výraznou, ale vyváženou, byť poněkud exotickou nebo spíše extatickou chutí a tenhle eintopf není ve finále žádným dortem a la pes a kočička.
Do pomyslné ,ulítlé‘ edice bychom mohli zařadit i nový opus berlínského dua Superimpose TALK TALK (LR 555, 42:56). Trombonista Matthias Mueller a perkusista Christian Marien se znají již drahnou chvilku a jsou zvyklí hrát jako dvojice i v nejrůznějších jiných konstelacích. Jednoznačně je cítit, že mají společný smysl pro sušší, spíše neněmecký humor a roztodivné koláže, jež označují pouze nedešifrovatelnými shluky písmen, které ovšem implicitně evokují strukturu jejich improvizací. Vskutku super i impozantní bublající a rachotící kolekce.
Altsaxofonistka a basklarinetistka Tanja Feichtmair, pianista a elektronik Josef Novotny, violoncellista Uli Winter a bubeník Fredi Proll se hledali tak dlouho, až se na úsvitu nového tisíciletí našli a vytvořili spolu improvizační úderku Lull, která fungovala čtyři roky a pak zase čtyři roky pauzírovala. Opětovné shledání této vídeňské partičky zachycuje album THE ZIPPER (LR 554, 66:47), které navzdory svému názvu trochu drhne a jakoby nezapadá do sebe. Jistý potenciál tu pochopitelně je, ale přestože se všichni muzikanti ve svých dobrozdáních dušují, že tohle je jejich fatální platforma, výsledek působí jako tápání v mlze, odkud se to pravé ořechové má teprve vyloupnout a setkat v plné kráse.
V Curychu nahrané CD CIRCLE + LINE 2 (LR 552, 47:27) je především autorským počinem saxofonisty Donata Fische, který se zde po deseti letech setkal s perkusistou Christianem Wolfarthem. Ten jeho hru doslova pentlí nejrůznějšími zvukovými ornamenty. Určitá nesourodost je zde výrazovým prostředkem a svébytným druhem komunikace, nikoliv míjením se či hledáním. Saxofon je v základě melodický, místy hravý a především moody. Abyste si tohle spojení oblíbili, musíte se stát aktivním posluchačem a poslouchat jakoby zevnitř.
Ve Skotsku působící trio Lapslap netvoří své hudební propletence vždy v plné sestavě, ale jednotlivé elektroakustické kousky jsou často sólovými výstupy či duety v různých kombinacích. Klasické nástroje jako piano, saxofon nebo lesní roh či okarína tu hrají stejnou roli jako počítače, ovšem v různých proporcích. Nejinak tomu je i na třetím opusu tria ZUPPA INGLESE (LR 550, 60:02), na němž hostuje jejich častý spoluhráč Mark Summers na violu da gamba. Lyrické pasáže s nádechem až opravdu klasické hudby střídají elektronické galimatyáše i futuristické spaceové motivy. Výsledkem je mnohaposchoďový dort, kde s každým patrem přichází jiná chuť a třešničky tu objevíme při každém druhém až třetím zakousnutí. Italský výraz zuppa inglese totiž neoznačuje žádnou polévku, ale právě takto vytvořenou cukrovinku.
Inovátorský pianista, skladatel, teoretik, pedagog a v neposlední řadě propagátor mikrotonalismu Joe Maneri se již vydání CD PINERSKOL (LR 553, 69:28) nedožil, neboť opustil náš svět loni 24. dubna ve věku dvaaosmdesáti let. Tento pohrobek se z jeho ovšem i jinak nestereotypní tvorby poněkud vymyká už tím, že se tu rozhodl hrát na saxofony a klarinet i tak trochu prozpěvovat. Partnerem mu byl tentokrát dlouholetý spolupracovník – původně žák – bubeník Masashi Harada, který se po natočení tohoto díla vrátil po třiadvacetiletém pobytu v USA do rodného Japonska. Ten při nahrávání Pinerskol také neusedl za svou obvyklou soupravu, ale zvolil si do svého instrumentáře piano a flétnu. Nahrávka má tudíž jistý čarovný nádech amatérismu, ne však ve smyslu neumětelství, ale spíše spontánnosti a nadšenectví. Je těžko časově i stylově zařaditelná, ani avantgardní ani staromilská, zkrátka něčím nevyslovitelným příjemně jiná.