Robert Plant a Alison Krauss: Raising Sand

1_nos_na_nosice9Posluchači hledají stále víc něco přírodnějšího, méně cynického než nabízí Západ. A zeppelíňák Robert Plant o tom ví. Proto se ukazuje, že odvrácená strana jeho stárnutí má daleko pestřejší výraz než by se kdokoliv před lety domýšlel. Zatímco mainstreamový dav v něm stále vidí ikonu, po níž nostalgicky vyžaduje po tisící zazpívat zeppelínovskou klasiku, on mu vzkazuje: „Zažil jsem všechny druhy rockového šílenství, dnešní hudba se zredukovala jen na módu. A já chci zkoušet něco jiného.“ Ne v roli megahvězdy, nýbrž s přáním dotknout se prapodstaty blues vyjel s kytaristou Justinem Adamsem na festival do malijské pouště ; pouze sami dva tady hráli Tuaregům, netušícím koho mají před sebou a také bluesmanovi od řeky Niger Ali Farka Touremu, který mu v noci ve stanu připomněl to, co Plant už dávno tušil: „Tady kolem se narodilo blues.“

Milovanou severoafrickou hudbu zpíval s Julií Murphy na albu Afro Celt Sound Systemu. Zajel mezi delegáty veletrhu WOMEX, aby se jim vyznal: „My všichni si půjčujeme z hudby celého světa. Když mluvím o world music, vím, že jsem ve své podstatě jen zloděj s postříbřeným hlasem.“ A vzpomínáte na retro partu The Priory Of Brion, s níž v roce 2000 křísil duchy starodávné psychedelie a užíval si oblíbené kusy Jamese Browna, Donovana nebo Buffalo Springfield? Seděl u toho na barové stoličce a s úsměvem šokovaným lidem vysvětloval absenci čehokoliv od ,té‘ kapely: „Mám dost peněz, nestojím už o slávu. Pro mě má větší smysl než se toulat po světě jako hlas Led Zeppelin, odjet na tři měsíce do Maroka nebo za svými přáteli od Fairport Convention do Cropredy.“

Plantův vztah k blues a good time music se přitom léty provrtává do těch nejspodnějších pater. A nikdo, kdo ho zná, nepochybuje, že setkání s bluegrassovou zpěvačkou a houslistkou Alison Krauss na albu RAISING SAND (Rounder Records/Classic, 2007, 61:42) je pouze jednou z dalších zastávek. Překvapivou snad v tom, že s americkým country rockabilly si Plant zatím v takové míře nezadal. Dnes jsou přátelé, ovšem prvotní oťukávání mělo až humorný ráz. „Pamatuju se, jak jsem si říkala, že jestli jedinou skladbu zazpívá alespoň dvakrát stejným způsobem, mohla bych se chytnout“, vzpomíná s úsměvem Alison. A Plant kontruje: „Mě ještě nikdy nikdo nepožádal, abych něco zazpíval dvakrát stejně po sobě, ale láhev Chablisu by to mohla vyřešit.“

Oduševnělý, uvolněný, ztišeně procítěný bluesrockový stařec Plant, symbol všech myslitelných excesů 70. let, s křehce naříkavou, v dobrém slova smyslu sopránově venkovsky čistou, nikdy předtím se takhle neotevírající Alison připomínají věkem vzdálené milence, odevzdávající svůj zčistajasna nalezený vztah osudu. Skrze blízké písničky si předávají komplimenty, tanečně dovádí při Everly Brothers Gone, Gone, Gone (Done Moved On), spiklenecky si s houslemi užívají zapomenuté Please Read The Letter – prý tenhle dopis čtou jako jedno tělo jedna duše – a Plant sám s naboosterovaným Marcem Ribottem rozdrhnou co to jde Nothin’ od Townes Van Zandta, toho co kdysi na otázku proč skládá samé smutné skladby odpověděl: „To není pravda, vetšina z nich je beznadějných.“
Alison v kabaretním ploužáku Sister Rosetta Goes Before přebírá pro změnu náladu americké písničkářky Sam Phillips i její pocit hudby slyšené odkudsi z výšky nad sebou. Vytváří v tu chvíli obraz jedné z Hrabětových holek, té, co když „trumpeta vyjela do výšky a zůstala tam viset jako chycený pták“, vyšla s pravdou ven: spala jsem s Měsícem.

Těžko se to říká, ale Sam Phillips by se nikdy své písničkářské spravedlnosti nedovolala, nebýt producenta T-Bone Burnetta, cestujícího na lince New Or leans, Mississippi, Tennessee. Otce úspěchů Elvise Costella, Roy Orbisona, Tony Bennetta, k. d. lang nebo Gillian Welch a tvůrce soundtracků k filmům O Brother, Where Art Thou? a Walk The Line. Bez něho by Raising Sand nevzniklo, bez jeho víry v úspěch ,nezaručitelné‘ aliance Krauss/Plant a dodávky muzikantů: Marc Ribot, Norman Blake, Mike Seeger, Jay Bellerose a Dennis Crouch. Jemu patří idea bezešvého sbratření nenazdobeného country, blues a rocku, na nahrávce o níž není jasné, jestli vyvěrá z intuice, potřeby pohladit posluchače nebo něčeho mezi tím.
Bůj žehnej Burnettovi, Alison Krauss a Robertu Plantovi. Muzikanti v tomhle případě musí prominout, i když bez nich by tahle trojice asi zřejmě „nevěděla pro pána co s tím“.

Přidat komentář