Název sólové novinky Roberta Planta BAND OF JOY (Trolcharm Limited / Decca / Universal Music, 2010, 47:39) zdánlivě odkazuje k stejnojmenné partičce, s níž si budoucí zpěvák britské rockové instituce Led Zeppelin vysloužil v polovině šedesátých let první ostruhy v rodném West Bromwichi poblíž Birminghamu. Jinak ale tato deska nemá s někdejší kapelou pranic společného. Ve skutečnosti jde spíš o pokračování v cestě, kterou slovutný vysloužilec nastoupil duety s bluegrassovou zpěvačkou a houslistkou Alison Kraussovou na tři roky starém CD Raising Sand. Také tentokrát se Plant smočil v countryových vodách, avšak do stejné řeky přece jen nevstoupil a Kraussovou nahradil ještě éteričtějšími vokály Patty Griffi nové, kterou bychom asi nejsnadněji šoupli do škatulky ,Americana‘. Po předchozí spolupráci s vyhlášeným ,atmosférikem‘ T-Bone Burnettem se spojil s nashvillským producentem a hudebníkem Buddym Millerem (spolutvůrcem zajímavého countryového alba Solomona Burkea Nashville). Výsledkem je něco mezi vesnickou tancovačkou a přízračnou jízdou nebeských kovbojů – prostě tak, jak to máme v době na hlavu postavených crossoverů rádi.
Jestli lze nějaký začátek považovat za dokonalý, pak je to ten na desce Band Of Joy. V nádherně se stupňujícím dupáku Angel Dance ze zpěvníku skupiny Los Lobos nechybí nic: máme zde skotačivé skřipky v kontrastu k tvrdému, a přece vylehčenému základu, dá se říci, že je tady v kostce zhuštěné muzikantské nebe i peklo, které Plant vzývá o něco dál v tradicionálu Satan Your Kingdom Must Come Down. A dráždivá nádhera pokračuje skladbou bývalého člena formace Fairport Convention Richarda Thompsona House Of Cards, kde po závanu povznášejícího refrénu opravdu slyšíme tichou lavinu padajících karet, na nichž je vymalován lidský osud.
Band Of Joy uspokojí každého (tedy až na zaťaté fanoušky ,Zeppelinů‘, kterým Plant svými sólovými projekty vytrvale hatí naději na návrat jejich božstva). Bluesmani tu však najdou tradiční obrazy ze starých dvanáctek (dlouhý černý vlak a blues, co padá jako déšť, v písni Central Two-O-Nine). ,Elvisovka‘ You Can’t Buy My Love zase připomene časy, kdy jinoch ,Planty‘ doma před zrcadlem pohazoval zářivými loknami v rytmu rock’n’rollových singlů. Obzvláště milá je ovšem vzpomínka na Townese Van Zandta, téměř mytického strážce hraniční čáry mezi country a folkem, jehož nápěv Harm’s Swift Way vnáší do vcelku pošmourné nahrávky zvláštní světlo.
