Robert Rich: Medicine Box; Oöphoi & Paul Vnuk jr.: Dreamfields

Robert Rich vydal od začátku svého fungování na hudební scéně desítky alb. A to jak coby sólista, tak i spolupracovník dalších, většinou podobně smýšlejících muzikantů. Málokdo si dnes pamatuje, že v devadesátých letech také vedl experimentálně rockový soubor Amoeba. Tuto více než deset let uzavřenou kapitolu vytahuji na světlo boží v souvislosti se zatím posledním albem snivce ze Sillicon Valley, které svým „kapelním“ zvukem konotace k nejrockovějším nahrávkám letos devětačtyřicetiletého muzikanta nese na stříbrném podnose. Především začátek novinky Medicine Box překvapí líně postrockovým vyzněním. Robert Rich – elektronika, Haroun Serang – kytara, Cheri Chuang – zpěv a Edo Castro – basa. To je čtveřice, která skladby, které i přes společný nápřah nesou Richův nesmytelný rukopis. Přesto celkový výraz první třetiny desky má stále tradičně psychedelický výraz, ovšem ne v psychotropně elektronickém duchu, ale snivě postrockovém. Teprve poté začne Robert vytahovat z klobouku svá další poznávací znamení – nejpomalejší steel kytaru na světě, různé typy fléten i modulárního obra MOTM, na jehož vývoji se podílel. V druhé polovině desky už plujeme na typické Richovské vlnce, kdy je tak opojné zavřít oči a nechat se unášet Robertovým mnohovrstevnatým rukopisem. Bude zajímavé, s čím autor přispěchá na letošní desce, která už je před vydáním. Zda se vydá více rockovým směrem nebo se obrátí ještě někam jinam. Zastávka na půli cesty jménem Medicine Box je v tomto směru poctivým svědectvím neustálého hledání ideálního výrazu.
Přesvědčit Paula Vnuka Jr. k vydání desky chce silný charakter. Největší vliv na něj má zcela jistě Ital Gianluigi Gasparetti, který si nechá říkat Oöphoi. Poprvé se mu to povedlo před šesti roky a výsledkem byla deska Distance To Zero. O vydání druhé kolaborace a první desky za zmíněných šest let ticha, se ve stejném složení postaral domácí label Next Era. „Pro mne příběh Dream-fields začal ještě předtím, než jsem se setkal s Gigim u první spolupráce na Distance to Zero. Už v roce 2005 jsem poslal Gigimu CD s řadou improvizovaných smyček. Gigi mi poslal zpět několik svých nových skladeb, jimiž se inspiroval na pozadí mých smyček. Pak jsem zase já přidal své části a tak z toho vzniklo naše první album. V roce 2009 se, nevím proč, vrátil k oněm původním smyčkám a smísil je ve svém alchymickém tyglíku audio-procesorů a vytvořil úplně nové hudební dílo. V letech 2010 a 2011 jsem k nim přidával další a další nápady, až jsem konečně připravil finální mix a master,“ prozrazuje pozadí nahrávky Paul. Zdlouhavý zrod celé desce ale pouze prospěl. Dvě více než dvacetiminutové „úvodní“ kompozice nejsou uspávacím syntetickým dark ambientem se staromódním, monumentálním a minimalistickým vyzněním. Tedy, první dvě charakteristiky platí, třetí nikoliv. Pomalý tok hudby je totiž neustále posunován do nových a nových rovin, evidentně během let doplňovaných americko-italskou spoluprací z obou stran. Pokud znáte čistě syntetická alba Stevea Roache z konce osmdesátých let, víte, co můžete od alba čekat po aranžérské stránce. Po hudební se snažení obou pánů liší od prací Stevea Roache neustálým posunováním příběhu směrem do nových kapitol. Je pravdou, že v poslední dvacetiminutovce už posluchačova soustředěnost není držena v pozornosti tak ostražitě, ale to vlastně také není úplně na škodu.