Švýcarští světoběžníci Roland Dahinden (1962) a Hildegard Kleeb (o věku prameny mlčí) spolu existují jako duo od roku 1987, putují a koncertují křížem krážem, vydávají desky a participují na albech jiných hudebníků (například Anthonyho Braxtona) a nyní se tedy inspirovali dílem amerického malíře Jacksona Pollocka (1912–1956), kterého si přivolávají na CD Recall Pollock. A přivolávají si ho velice vehementně a různorodě, v podstatě však dvěma základními způsoby. Ten první demonstrují hned na počátku první improvizace, neboť vstupují do akce hudrujíce a pošťuchujíce se, předhánějíce se obkročmo či přeskočmo, Dahindenův trombón bublá, kváká, střečkuje, brekotá či sviští a Kleebin klavír ho vyhecovává hmoždířovitými trsy a hřměním, dobývají se do zvukových zauzlin a výsledkem je střihounská zahlcenost. Tento způsob vnímáme většinou v lichých číslech, ve kterých vévodí provokování, škádlení, útržkovité směšnostnění, vyluzování co nejkomičtějších zvukových čertovin (ještě se nebojíš?), komíhání přechází do vřavy, vrzukání do bručounského vyhrožování a roztodivného rozuzlovávání, tu samospádně ztlumenému, tu hýřivě střelněprašnému, ale také k červotočivému vyhryzávání a pableskovému větrnění. Jindy jde o hru na schovávanou, v rozsekávaném úprku či v hrané vyplašenosti sledujeme vteřinové protireakce, neustále předávanou šrafetu, aspirující na zlatou medaili za výtržnictví, zauzlované šmodrchání přechází do holedbavé rozjetosti, šibalského žonglérství i perkusívní rozjívenosti, vévodí trombón, ale klavír se nedá, kontruje až dřevorubecky se zarážkami ve strunách, stalagmity a stalaktity tónů jsou obchvatně vstřícné. Sudá poloha bývá ležérnější, oba hráči se nepopudlivě uvelebují s roztáhle polohovanou evokativností, foukaná průdušnost trombónu se s mírumilovným rozdivením rozvíjí nad kotvami klavírních vřetenovitých rochání. Všeobecně je tu roztrombonováno, oba hráči hrají na plný úvazek, Dahinden si bere na pomoc alphornu a k tomu vynalézavě perkusivničí, oba hráči se následují až totožně prolnutě, ale i na přeskáčku do hlubin pochopení svých výtvarných předloh, Pollockovy spontaneity a jeho vyjádření podvědomí. Ale nemysleme si, že tu platí pravidlo: v potu tváře hledati budeš neobvyklá zvuková souručenství; naopak: vše tu probíhá samovolně, nenásilně, ve vzájemných souvislostech, až závislostech. Čím spádněji směřují hudebníci k závěru, tím více se stupňuje intenzita hudby (až po užití tří trombónů s činely). Je prostě zřejmé, že dvojice Dahinden – Kleeb hýří přímo životní sehraností. Škoda, že nám booklet nenabídl průhled do Pollockova výtvarného díla. Ale tak máme alespoň šanci na základě hudby si je evokovat.
Leo Records, 2012, 58:16