Samozřejmě – americký saxofonista (vlastně multiinstrumentalista), skladatel a improvizátor Roscoe Mitchell, to je nejen šedá eminence za dlouhou a úspěšnou dráhou Art Ensemble of Chicago a jeho ,velké černé hudby‘, to je i vedoucí dalších hudebních těles, jako byl Sound and Space Ensembles, Note Factory, Creative Orchestra i nespočet dalších seskupení, ale také vynikající sólista, ,hudebník pro hudebníky‘, který osciluje mezi síní filharmonie a jazzovým klubem (viz jeho účast na Pražském jaru 1999, kde vystřídal Dvořákovu síň Rudolfina s divadlem Archa a vážnou symfonickou suitu s rozvernou improvizací). Vyzkoušel si nejrůznější skladatelské postupy, ohromoval svou hráčskou invencí, dovedl vstřebat jak odezvu afrických kořenů svého rodu, tak výboje evropské komorní hudby, a přetvořit je v cosi nového, neobvyklého. Dovedl si vybírat podobně tvůrčí spoluhráče, kteří nejenom ovládají své nástroje, ale mají cosi navíc, ono ,cosi‘, co vytváří osobitost pojetí a podání, protože si dobře uvědomoval, že jejich projev dodává jeho předlohám další dimenzi.
To všechno samozřejmě platí dodnes, kdy se mu pomalu blíží sedmdesátka. Když ECM ohlásilo, že vydá Mitchellovo nové album, nebylo zřejmě sporné, zda bude mít žádoucí uměleckou úroveň, natolik je on sám na sebe příliš náročný, aby z tohoto postulátu slevil, otázka byla, zda může ještě po tolika různorodých projektech objevit něco nového, nečekaného.
A skutečně přišlo značné překvapení. Album COMPOSITION / IMPROVISATION NOS. 1, 2 & 3 (ECM Records, 2007, 79:12) totiž spojuje ,přes Atlantik‘ dvě vyhraněné formace hudebníků (odtud i název kapely The Transatlantic Art Ensemble): tu americkou, jejíž členy z různých Mitchellových seskupení známe (patří k nim pianista Craig Taborn, saxofonista Anders Svanoe, trumpetista Corey Wilkes, basista Jaribu Shahid a perkusista Tani Tabbal), a tu anglickou, která se rekrutuje z improvizátorů kolem Evana Parkera (a k níž náleží třeba houslista Philipp Wachsmann, violoncellista Marcio Mattos, basista Barry Guy či perkusista Paul Lytton). Toto promísení dalo orchestru nejenom nové zabarvení, ale i dostatečný prostor k novátorskému pojetí.
V této souvislosti bychom ovšem museli zapátrat po vzniku alba, takže bychom se dostali na týdenní Sympozium improvizované hudby v Mnichově v září 2004, které probíhalo pod názvem Unforeseen, a v tomto titulu je i záměr akce: předvést publiku cosi nepředvídaného (kritik Steve Lake dokonce navíc došel k označení unforeseeable, nepředvídatelného). Protagonisty tohoto kreativního klání se stali inovátoři Roscoe Mitchell a Evan Parker, ve svém uminutém pátrání po dosud neprobádaných hudebních oblastech totožní, avšak v leckterých přístupových bodech k hudebnímu vyjádření až protikladní. Známe Parkerův Electro-Acoustic Ensemblea je tudíž zřejmé, že ze střetového splynutí obou skupin, té z USA a té z Velké Británie, muselo dojít k ,velkému třesku‘, zharmonizovanému právě dirigenty. Ačkoliv oba saxofonisté hrají v souboru společně, na pódiích probíhaly koncerty tu řízené Parkerem, tu Mitchellem, tu s hudbou prvního či druhého, přičemž obsazení bylo totožné. Nevím, zda ECM chystá i záznam koncertu (nebo koncertů, Mitchellova varianta je složená ze dvou vystoupení) Evana Parkera, ale bylo by pak nadmíru zajímavé postup obou protagonistů porovnat.
Sama suita Composition / Improvisation střídá symfonické a jazzové pasáže, tempa, nálady a struktury – nikoli kaleidoskopicky, nýbrž v mohutném toku devíti scén celé suity. Dává zúčastněným hudebníkům samozřejmě prostor k sebevyjádření, ale vyžaduje od nich zároveň semknutost, pohotovost v reagování na sebemenší pokyny, a šanci zapojit se do renesančně košaté souhry celého kolektivu. A tady docházíme k další pozoruhodnosti: Mitchell používá tří přístupů, jak prolínat kompozici s improvizací (odtud i čísla v titulu desky): první metodou je, že každý z hráčů pro danou pasáž dostane předem šest kartiček s improvizačními příležitostmi, s nimiž má počítat, druhou výzvou je použití limitovaného počtu not, třetím pokynem pak je využití informací získaných z kompozice samotné – na tomto základě má dospět ke konstrukci improvizace. Zní to možná poněkud záhadně, avšak Mitchell chtěl souhru zcela oprostit od zaběhnuté zvyklosti pravověrných jazzmanů střídat tutti s nedlouhým improvizačním sólem. Nutně se nám v této souvislosti vybaví ,dirigentum‘ Butche Morrise nebo systém Zornovy Cobry, jenomže v tomto případě vyznívá trojí rozfázování hráčských reakcí jako novum.
Ale ještě jedna věc je tu důležitá. Mitchell vyjádřil zcela podstatný předpoklad, který neplatí pouze pro tuto příležitost: „Musíte umět komponovat, abyste mohli být dobrým improvizátorem. Jestliže nedokážete myslet jako skladatel, nikdy nebudete schopni naplnit konstrukci dlouhých hudebních celků.“ Sub specie těchto předpokladů není divu, že Mitchellovo nové dílo patří k vrcholům soudobého ztotožnění kompozice a improvizace a že své si v něm najdou jak příznivci vážné, tak jazzově-improvizátorské hudby.
