Trumpetista Roy Hargrove patří zhruba k marsalisovské generaci ,mladých lvů‘. Aktivitou se sice nepřetrhne, většina jeho poměrně uvážlivě servírovaných nahrávek ale patří k tomu nejzajímavějšímu ve své generaci. Hargrove je – k dobru věci – žánrově poněkud rozpolcenou osobností, trochu podobně jako býval svého času třeba Branford Marsalis. Na jedné straně nahrává pod svým jménem akustická alba, vycházející převážně z hard- a postbopových postulátů, na straně druhé je příznivcem modernějšího, električtějšího a eklektičtějšího soul-funk-jazzového výrazu. Ten prezentuje v rámci projektu RH Factor.
A protože i ten největší uvážlivec se někdy zblázní, ve stejnou chvíli nyní vydal Hargrove hned dvě alba najednou, každé v jednom z výše zmíněných stylů. Novinku se svým kvintetem a hostujícím trombonistou Slide Hamptonem NOTHING SERIOUS (Verve/Universal, 2006, 45:02) a album RH Factoru s hostem Davidem ,Fathead‘ Newmanem, slavným saxofonistou Raye Charlese, s názvem DISTRACTIONS (Verve/ Universal, 2006, 38:04). Každý si může vybrat.
Ani jedno z alb nepřináší žánru, který představuje, nic zásadně nového. Připustíme-li ale, že podstatou dobré hudby nemůže být vždy jen objevnost či snad dokonce avantgardnost (pokud bychom na těchto kvalitách skálopevně trvali, asi bychom zažívali pěknou nudu a okrádali se o spoustu krásných zážitků…), nemůže nás zklamat ani jedna z Hargroveových podob. Zejména tradičnější na Nothing Serious přináší nepřeberné množství silných muzikantských okamžiků. Hráčská forma nejen samotného Hargrovea, ale třeba i saxofonisty Justina Robinsona je na samém bodu varu a v rámci vlastně dnes už čistokrevného mainstreamu je dokonalá, aniž by ale ztrácela lidský ,čuch‘. Album ostatně i po skladatelské stránce bezesporu oplývá silnějšími nápady než Distractions. To se naopak může pochlubit větší stylovou členitostí, modernějším (v žádném případě však bezduše ,tuckovým‘) soundem a ve většině případů i neúnavným tanečním tahem. Nelíčenou radost z hudby ale přinášejí obě. Jak už bylo řečeno: každý si může vybrat.
