Dva roky po debutu Poemuzie přichází alternativně rockové kvarteto Ruce naší Dory se svým dalším albem CHEMNITZ (vl. náklad, 2006, 51:34), opatřeným zcela originálně se vysouvacím digipackem. Kapela sama sebe tituluje jako „Rock’n’Deca čili dekadentní rock neboli rock ve své poslední rozkladné fázi“, a po poslechu druhé nahrávky ji nelze než pochválit za přesnou charakteristiku, kterou ve výstižnosti už sotva někdo trumfne. Ale nejde jen o mile pokleslou atmosféru, jakou tady kdysi uměl navodit třeba Sahara Hedl. Je příjemné zase jednou slyšet rockovou desku, která hraje postaru, není to z kalkulu a zároveň to nepůsobí ani trapně archaicky. RND dokáží být post-punkově temní i písničkářsky melodičtí, syrově úderní, i melancholicky šansonově něžní. Nezhlíží se v současné Británii s jejími retro sklony, a už vůbec nedbají na pro tolik mladších důležitou image. Zajímavé je, že zatímco koncertně funguje hlavně charisma frontmana a energičtější polohy, z alba vycházejí lépe pomalejší a nevypjaté pasáže, ve kterých se zvukaři Ondřejovi Ježkovi podařilo skvěle zachovat onu potemnělou atmosféru. Nahrávkaje navíc na začátku i konci ohraničena zajímavým zvukovým experimentem hostujícího Herr Kollinera ze spřáteleného Skrytého půvabu byrokracie. Chraplavý nezpěv Sigismunda de Chals aka Míly Vojtíška bohatě vyvažuje jeho zhudebněná poezie. Vedle trefných postřehů prozrazujících pozorovací talent, jsou to texty plné překvapivých slovních obratů, surrealistických vizí, ironie i specifického černého humoru. Bez nich by RND byli sice příjemnou, ale přece jen zcela tuctovou kapelou.
