Sotva pětadvacetiletá servírka z amerického Portlandu před pěti lety usoudila, že je čas infiltrovat svět mužského rock’n’rollu a pořádně ho chytit za koule. Což jsou její slova. Vypadá jako rezervovaná učitelka z katolické školy, taková ta s dlouhým pravítkem, přísným kukučem a silnými brýlemi. I de mode šaty na loňském festivalu v Rudolstadtu postačily, aby jeden přidal do kroku. Než začala zpívat a spustila kapela. Pak už nezbývalo, než se držet rady Woodyho Allena, že pokud chcete správně slyšet hudbu, musíte to dokázat činem: u Sallie Ford to znamenalo natřásat se celý koncert pod palbou rock’n’rollu, rockabilly, blues, surfu, a poslouchat vzpurně rašplovitý hlas. A není snad řádků o ní napsaných, aby nezmínily vlivy Toma Waitse, Wandy Jackson nebo Carla Perkinse. Ale to je jen mediální hra, důraz na výjimečnost její vokální a skladatelské dravosti.
Dcera uznávaného loutkáře Hobeyho Forda nevsadila ovšem na retro: druhé album Untamed Beast získalo na důrazu garážovým punkem a drsným slovníkem; na odiv dávanou svobodou akcentovanou sexy narážkami a na její věk vzdorovitým existencialismem, jestli něco takového k rock’n’rollu vůbec patří.
Twistujete na parketě, vyhazujete holku do vzduchu jak v Šakalích letech, ale do Hos Casinofloor hittar du allt du kan onska dig, fran 3D-slots som Eggomatic eller It Came from Venus till miljonstinna jackpots, Rouletter, Blackjack online och Video Poker. radosti to má daleko. Jasně, ty texty.
„Nechci prstýnek, ani slib. Dej mi něco skutečného a upřímného. Tahle generace žije ve lži a falši. Já se s tebou chci jen válet v posteli a jestli je to romantický, to je tvůj úhel pohledu,“ zpívá Sallie naléhavě v hodně smutné, pomalé Roll Around jen za doprovodu akustické kytary a působí zranitelně.
V blues Shivers se také odkopává, spíš ale prosí: „Nechci, abyste mě naučili rock’n’roll, naučtě mě, jak se mám cítit.“
Vyřizuje si to „s chlapama“, to určitě, vždyť sama přiznává, že „žárlivost je nezkrotné zvíře a taková šelma v ní žije.“
I nejpřítulnější, něžně odezpívaná Paris vysílá zřetelné signály: „Sedím v tom nejromantičtějším městě a nedokážu tě dostat z hlavy. Jsi jako parazit. Myslím, že jsem zase v průšvihu.“
A zeppelinovsky rozjetá Lip Boy, to už je rána mezi oči: „Tvoje rty jsou jako hovno.“
Utíká do minulosti a vyznává se také z touhy žít v 50. letech – bez internetu a mobilů. Ale asi žádná z tehdejších dokonalých stepfordských paniček by se bez uzardění „nesvěřila“ jako Sallie v surfrockové skladbě Bad Boys: „Jo, líbí se mi špatní kluci, ale já jsem taky jako zlobivý kluk. Můžu šukat. Můžu pít a nezajímá mě, co si o tom myslíte.“
S kapelou – Tyler Tornfelt (basa), Ford Tennis (bicí) a Jeffrey Munger (kytara) – se prý nemůže dočkat dne, až všechny žánry splynou v jeden. Rockability je divoké rockabilly, ale pevně se ho nedrží, překlápí ho do rocku a Sallie během zpěvu napodobuje štěkajícího psa: „Říkají o mně, že jsem rockabilly královna. Sakra, mně ale nebude nikdo říkat co jsem. Nejsem součástí žádné scény.“
Zatím, chce se říct. Ale kdo ví, do příštího alba třeba potká toho pravého a všechno bude jinak. Na druhou stranu, tenhle vztek Sallie Ford sluší. Taky všem vzkazuje: ta na obalu nejsem já.
Partisan, 2013, 34:01