I alba na regionálních vydavatelstvích mají smysl. Dalším důkazem budiž písničkářka z Detroitu Sarah June, která svoje první album natočila a smíchala sama, a možná i proto vynikla její delikátní hra s křehkými náladami, které by při bombastičtějším přístupu k materiálu odvály to nejcennější, čím Sarah disponuje – emoce. Proto i letošní novinka IN BLACK ROBES (Silber, 2010, 39:23) se od dva roky starého debutu příliš neliší. I poslední přírůstek představuje Sarah jako solitérku s akustickou kytarou, kterak si pohrává s náladami, které mohou mít tu a tam pěkně temné zabarvení. Navíc hlas zpěvačky tu a tam připomene dětské naříkání Alison Shaw z Cranes. Je zajímavé, že autorka sama sebe stylizuje jako gotičku. I v tomto detailu je Amerika prostě jinde. Zatímco zde by niterné interpretce spíše aplaudovalo obecenstvo odkojené Portou, v Americe letí škatulky jako goth-folk nebo gothicana, kam se schovají temní písničkáři jako Wovenhand, Swans nebo Black Heart Procession. Zatímco tedy evropští martial archeologové kutají v tajemné paranské mytologii, americkým kolegům musí stačit mnohem mladší časové období, které je prodchnuto folkem, country a náznaky indiánské hudební tradice. A Sarah stačí folk, který napouští historkami z dětství rodného průmyslového Detroitu.
Cestu k vydání svých desek měli pánové a dámy z Carta vždy pěkně zarubanou. První album The Glass Bottom Boat natočila tehdy dvojice v roce 2005, ale k vydání natočeného materiálu došlo až o dva roky později. To už měla kapela natočeného následovníka, který se dostává na světlo světa až v těchto dnech. Album AN INDEX OF BIRDS (Silber, 2010, 66:45) dostalo definitivní podobu po řadě dramaturgických zásahů (kapela nejdříve zamýšlela vydat dvojalbum) a celé řadě personálních veletočů, které z Carty vytvořily v současné době septet, jsme se dočkali kolekce, která zas tak zásadním způsobem nevybočuje z nastoupené postrockové cesty debutu. Postrockové cesty, která miluje zastávky k zasnění, pomalé nálady a minimalistická vrstvení energie à la Swans. Kapela tentokrát spíše než na atmosférickou elektroniku vsadila na sílu vokálů, vícehlavého komba a zkušenosti producentů Seana Colemana a Eliho Crewse. Výsledkem je vcelku předvídatelná deska, která variuje většinu postrockových fíglů. Přesto je výsledný pocit z druhé řadovky pozitivní. Skupina si nehraje na objevitele Svatého Grálu a veškerou svou energii vkládá do kompozic, které samotné příliš nezaujmou, jako celek ale působí uvěřitelně a v dobrém slova smyslu civilně. Neurazí ani v roli dokreslovače okolního plenéru. Na chlubení se před trendy kamarády na rozjetém večírku tohle album vhodné věru není, přesto ve večerních hodinách udělá s atmosférou vaší garsonky divy.
