Sdružení rodičů a přátel RoPy nám zraje jako víno a každým novým počinem poskočí ve svém paraintelektuálním neobigbítu o kousek dál, jak po technické stránce a propracovanosti jednotlivých skladeb i aranžmá, tak i v sofistice zádumčivě ponuré veselosti. Před pár dny jsem měl možnost se přesvědčit, že jim to i za poměrně problematických podmínek stále nesmírně šlape též naživo, ovšem ve studiové podobě podstatně lépe vynikne zejména recitační potenciál frontmana. To jasně dokazuje jejich třetí a opět po tříletém odstupu od předchozího alba vydaný opus DLASK (vlastní náklad, 2009, 46:20), představující poměrně barevnou kolekci deseti skladeb se skutečně hutnými texty, které jsou sice otištěny ve vtipně pojatém, ale zcela nepraktickém bookletu, jenž ve výsledku přináší téměř nulové informace a právě kompletní slova jsou díky barevnému řešení a překrytí písmen praktic ky nečitelná. Ale možná, že je to tak trochu chyták, aby se posluchač musel buď pekelně soustředit nebo si album pouštět stále znovu. V minulosti jsem zaslechl výtku, že jsou Ropáci až příliš ukecaní, což tady neplatí, ale po ukolébávajících i nabušených instrumentálních pasážích musíte okamžitě znovu naskočit a nepřeslechnout ani jediný veršík, jinak ztratíte orientaci. Na druhou stranu je myslím trochu škoda, že pointa názvu je prozrazena hned v první skladbě. Jinak tu vlastně není slabší článek a každý kousek má i přes celkově jednotný hudební jazyk specifický šmrnc. Různé špílce a finesy pak ústrojně zapadají do celého rámce a přes určitou hitovost tu de facto nenajdeme průhledné podbízení se. Dokonce i ta sprostá slova působí v daném kontextu mnohem ležérněji než na předchozích dílech. Navíc vše končí naprostou hyperkatarzí ve skladbě V pořádku, která je tak optimistická, až vám z toho naskakuje husí kůže. Ono to může znít jako oxymoron, ale o tom, co je oxymoron se můžete dozvědět v jiné skladbě a tady se jen tak příjemně a závratně nechat lechtat.
