Výbušný afrobeat pod praporem politické revolty zvukově vyšperkovaný produkcí Briana Ena. Špatný vtip? Ne, Seun Kuti & Egypt 80 se totiž s Enem rozhodli, že do toho šlápnou společně. „Génius. Ne nadarmo je Brianem Enem,“ řekl Seun o naprosto nečekaném parťákovi, který se poprvé od roku 1981 kdy natáčel s ghanskou kapelou Edikanfo pustil do produkce afrického hudebníka notabene takového divočáka. Nekrotil ho, to je důležité, spíš ku prospěchu věci syrový strhující atak doladil a tím vynález klanu Kutiů zaktualizoval. „V 70. letech jsem si koupil album Fely Kutiho Afrodisiac a úplně mi to změnilo život. Bylo pro mě obrovskou inspirací a Felův afrobeat jsem považoval za nejmodernější hudbu planety. Seun v jeho díle pokračuje, o tom jsem přesvědčen,“ uvedl Eno.
Pokud použijeme příměr se sýrem ementálem, Eno zvýraznil jeho chuť zaplněním děr libou příchutí. U Kutiho
elektronikou, samply a přeorganizováním kapely. Kytaristy, jejichž opakované fi gury tvoří základní kámen afrobeatu – samozřejmě tím druhým je burácivá, složitě synkopující dechová sekce – stmelil přizváním dvou Angličanů: Justina Adamse a Lea Abrahamse. A kytary najednou funkují úplně jinak! Vyloženě máte na jazyku Talking Heads v období alba Remain The Light (produkovaného Enem).
Kapelníka Egypta 80, jednasedmdesátiletého barytonsaxofonistu Lekana Animashauna, posadil Eno tentokrát za klávesy, sám sebe také, a přizval ještě Juliana Wilsona s hammondkami. Druhý producent – John Reynolds, bývalý manžel Sinéad O’Connor, natáčející s Natachou Atlas, Herbiem Hancockem a U2 – přeskakoval od syntetizátoru k bicím a všechno zmixoval; včetně fantastických sboristek a tradičně skvělých bubeníků.
V yorubštině a anglicky zpívajícího a na tenorsaxofon výtečně hrajícího Seuna naučil Eno „žít a pracovat ve studiu“, aniž by ubral jeho afrobeatu na neúprosnosti a přitom (čímž asi u pravověrných narazí) ho lehce zpřístupnil širší veřejnosti; nejvíc těm, kteří se dříve v dlouhých pódiových jamech občas ztráceli. Paradoxně za situace, kdy Egypt 80 přinutil zařadit nejvyšší funky rychlostní stupeň, co kdy měl. V brazilském Sao Paulu natočený materiál se míchal v Londýně, ale na pláži Copacabana měl prý Seun Kuti nejdříve ideu – asi díky přítomnosti zvukaře Godwina Logieho (Steel Pulse, Horace Andy) – přeonačit afrobeat víc do hip hopu a reggae: „Pak jsem si uvědomil, že je to cesta zbabělce, zrada otcovy památky a když jsem potkal Briana, řekl mi to samé.“
A tím se dostáváme k druhé, neméně důležité funkci Kutiho afrobeatu. Totiž politice, kdy označení „kontroverzní“ je slabý čajíček proti tomu co Seun nahlas říká o dnešní Africe. Pokoušel se doma v Nigérii zaregistrovat politickou stranu Movement of the People, ale vláda celkem logicky usoudila, že se jedná o předzvěst plánovaného povstání a vyrazila ho ze dveří. Teď jí to vrací na plné pecky v sedmi skladbách zřetelně nazvaného alba From Africa With Fury: Rise.
Zkorumpované africké diktátory, kterým z úst vychází jen samý „shit“, přirovnal k novodobým otrokářům, nešetří armádu ani nadnárodní korporace, vydělávající podle něho na hladu, a skladba Rise představuje sarkastické ponoukání ke vzpouře. Současně upozorňuje, že je prý na čase udělat něco s legalizací marihuany, legendárním kuřivem Fely Kutiho. O tom je závěrečná skladba Good Leaf a váže se k tomu humorný příběh s obalem. Malíř Lemi Ghariokwu z Nigérie navrhl přes dva tisíce obalů pro nejvýznamnější africké hudebníky, ale každý ho považoval za dvorního grafika Fely Kutiho. Nikdy nevznikl problém. Až nyní: zatímco americký label Knitting Factory na marihuanový list na Seunově bundě přistoupil, Because Music, nucený dodržovat evropské zákony, ho odstranil a ponechal pouze nápis Good Leaf. Vynikající deska a pro nigerijský afrobeat možná zásadní.
