Mottem bezútěšného, čtyři roky starého filmu Proti zdi tureckého režiséra Fatiha Akina může být klidně hláška: „Já chci žít. Chci si užívat. Tancovat, chci si zašukat. Chápeš?“ Pozvánkou na loňské volné pokračování Edge of Heaven, drsně surovou Akinovu reflexi problematiky turecké menšiny v Německu, je zase svádivý hlas zpívajících jezinek ze Shantelovy skladby Disko partizani: „Tsiganizatsia, tsiganizatsia, pojď dál dítě, tohle je to, co potřebuješ.“ Kdyby se na filmovém soundtracku objevila. Jinak na něj Shantel vedle vlastních skladeb zařadil spíš Turky: Selima Seslera, Ahmet Kayu nebo Sezen Aksu.
A co že děcko potřebuje? Utančit se s vypnutým mozkem v dešti z vodky do bezvědomí u další z variant eurodiska? Koneckonců v Disko Boy se ulízle zpívá: „Chci být vaším disko tanečníkem. Chci s vámi tančit tělo na tělo. Tenhle večer patří nám.“ Ne, Shantel není idiot ani novodobý blýskavými koulemi nasvícený Travolta. Za žvatlavým povykováním cítíme štiplavou ironii s odstupem a zparodování cikánsky romantického nazírání velkoměsta, protože náhle udeří zničující nekompromisností skladby Immigrant Child.
DISKO PARTIZANI (Crammed Disc/ Rachot, 2007, 55:44), druhé sólové Shantelovo album po sedmi letech vyplněných kočovným klubovým projektem Bucovina Club, za kterým se po celé Evropě táhly davy, není obvyklým zremixováním od Cikánů z Balkánu vypůjčené muziky. I sebezapřisáhlejší odpůrce tanečních beatů nemůže neslyšet sounifistikovanější přístup zdařile využívající předešlou praxi DJe, producenta a hudebníka, tvůrce Electric Gypsyland, zásadního počinu uplynulé dekády na poli etnotaneční scény. Východoevropskou hudbu nechal splynout s technem, přetransformoval ji se vší úctou do originální velkoměstské hudební formy, tolik potřebné alternativy dutostí stále častěji znějící taneční scény. Do unuděných klubistů ploužících se po parketě jako tělo bez duše napumpoval cikánskou divokost, dodal jejich pohybům novou inspiraci, zapálil pod nimi oheň a aniž by to jen tušili, učinil z nich pomyslný styčný bod Západu s Východem. A jak tvrdí Daniel Brown, „ačkoliv se pohybuje v minovém poli, podařilo se mu vyhnout trapárnám Gorana Bregoviče.“
Bucovinského pelmelu se zpívajícím Shantelem se víc než kdy předtím také účastní živí hudebníci: stálý spolupracovník, bubeník Marcus Darius, srbská zpěvačka Vesna Petkovič, trumpetista Marko Markovič (Bobanův syn), klarinetista Filip Simeonov z Taraf de Haidouks, řecký zpěvák Janis Karis, François Castiello z francouzské cikánské kapely Bratsch nebo Kanaďanka Brenna MacCrimm, hlas Akinova filmu Crossing the Bridge: The Sound of Istanbul, hudebního sběru z turecké metropole od Alexe Hackeho z Einstürzende Neubauten; a další bulharští, rumunští, rakouští a ukrajinští hosté.
Disko Partizani představuje kaleidoskop naladěný na taneční potřeby současnosti. A útočné skladby jako Fige Ki Ase Me případně Andante Levante s The Veil pak potvrzují slova Stephana Micuse, že „další existence tradiční hudby může pokračovat pomocí experimentů, fúzí, anebo nakonec zanikne.“