Je jí pouhých třicet a má na kontě už pět alb, při jejichž hodnocení se recenzenti předhánějí v počtu hvězdiček. To páté s názvem NEVER GOING BACK (Telarc/Classic, 2009, 47:59) je možná nejlepší, pod nímž je zpěvačka Shemekia Copeland podepsána. Podepsána pod ním však, přesněji řečeno, není sama. Platí pro ni totéž, co pro většinu zpěváků (nejen) takzvané černé hudby: značný podíl na výsledku má obvykle producent. Její předchozí nahrávky produkovaly takové ikony jako spolutvůrce soundu memphiského Staxu a úhlavní ,Blues Brother‘ Steve Cropper nebo strážce pokladu neworleanského voodoo-blues Dr. John, a vždy nechali na pozitivním výsledku pořádný otisk. Platí to i pro producenta nového alba, kterým je kytarista a skladatel Oliver Wood. Ten je polovinou bratrského dua Wood Brothers, vydávajícího u jazzového labelu Blue Note. Tou druhou půlí je Chris Wood, takto třetina veleslavné jazzové kapely Medeski Martin & Wood (MMW). Její leader, varhaník John Medeski, neunikl producentovu hledáčku při sestavování muzikantského kádru pro nahrávání alba Shemekii Copeland, stejně jako například fenomenální kytarista Marc Ribot, který s MMW v minulosti spolupracoval. Woodovi se pro Shemekii Copeland podařilo sestavit album o tuctu písní, z nichž skoro každá zní úplně jinak než ty ostatní – a přesto drží dokonale pohromadě. Nelze si nevzpomenout na producentskou práci veterána T Bone Burnetta nejen pro Roberta Planta a Alison Krauss, ale také pro Cassandru Wilson. Experimenty na základě klasických žánrů a starých zvuků se tu osvědčují v různých žánrových či spíše stylových polohách. A totéž platí pro album Never Going Back: jsou tu sice rhythm’n’bluesové písně, které korespondují se zpěvaččinou minulostí (jako je třeba Sounds Like The Devil), ale daleko víc – a výrazněji – Shemekia Copeland ,přešlapuje‘ svůj zavedený styl. A je jí to ku prospěchu, ať už se bavíme o funky jako v The Truth Is The Light nebo River’s Invitation, folk-jazzové klasice Joni Mitchell Black Crow v nádherném aranžmá, o rockabilly (Big Brand New Religion) či závěrečném akustickém countryblues Circumstances z dílny zpěvaččina otce Johnnyho Copelanda, slavného bluesového kytaristy. Největší perlou alba je ovšem bezesporu ,tajemná a temná‘ skladba Never Going Back To Memphis, která může svým soundem připomínat stejně dobře různé tarantinovské ,historky z podsvětí‘, stejně jako některé ,močálové‘ nahrávky Dr. Johna či sólovou tvorbu T Bonea Burnetta. Ze všeho nejvíc ovšem připomíná jam skvělých muzikantů, jejichž doména je v jiných stylech a oni se shodnou na ,společném jmenovateli‘. Čímž také ve skutečnosti je. Nesmíme pro samou chválu produkce a hudebníků samozřejmě zapomenout na samotnou zpěvačku. Jenomže Shemekia Copeland je prostě už někdy od chvíle, kdy byla coby devatenáctiletá objevena, takový fenomén, že je skoro zbytečné její výkon chválit. Je nicméně pozoruhodné, jak dobře se s různými styly, které jí Oliver Wood namíchal, popasovala – velmi svěže, tvárně a přitom při zachování své pěvecké osobitosti. Už po předchozích albech bylo napínavé čekat, jakým dalším směrem se ubere příště. Po Never Going Back je to zajímavé dvojnásob.
