Stejně jako v šedesátých letech byli v rocku Beatles za ty hodné a Rolling Stones za ty zlé hochy, tak i v dnešní době můžeme najít v populární hudbě podobnou polaritu. Tak například u houslistů, kteří si při tvorbě svých písniček vystačí se svým instrumentem, smyčkovacím zařízením a hlasem. Na jednu stranu můžeme postavit Owena Palletta (dříve Final Fantasy), zatímco na tu druhou, temnější, umístíme Matta Howdena, tvořícího jak pod svým občanským jménem, tak také skrytého za přezdívkou Sieben. Je to k nevíře, ale v rámci patnáctileté kariéry enigmatického hudebníka se jedná o jedenáctou řadovku, na které si Matt dal evidentně záležet. Už přípravu desky pojal velkolepě a pravidelně svým fanouškům přinášel podrobné videoreporty ze studia. Howden si často vypomáhá na deskách i koncertech coververzemi svých oblíbených postpunkových hrdinů (prim hrají především Joy Division), tentokrát si ale vystačit s autorskou tvorbou. Inspirací se několikrát vrátil do dvacátých let minulého století, a možná i proto je jeho nejnovější deska v druhé polovině postavena na pozvolnějších nahrávkách, než jsme v poslední době zvyklí. Ano, houslové skládanky Sieben mají často nakažlivě taneční charakter, který pohánějí casino online rytmické vzorce vyťukané na tělo nástroje (a následně zasmyčkované) a vydupané do podlahy pódia či studia. Howdenův rukopis za více než dekádu došel do takového mistrovství, že si často neuvědomujeme, že máme tu čest skládanku vyrobenou jediným instrumentem. Především pomalejší skladby, ve kterých se Matt přibližuje poloze sólových skladeb Brendana Perryho z Dead Can Dance, je uhrančivý a aranžérsky „bezešvý“. Na rozdíl od prvních desek už ani neřešíme, zda máme co dočinění s hudbou vážnohudebně komorní, popovou nebo rafinovaně avantgardní. Matt všechny tyto původně oddělené inspirační vzorce prolnul do sebe, a právě z toho důvodu můžeme o Each Divine Spark mluvit jako o vrcholu jeho plodné kariéry.
Redroom, 2014, 47:24
