Slovo se stalo uměleckým artefaktem a přebývalo mezi námi. Tak by se dal parafrázovat biblický výrok na nové album letos čtyřicetiletého umělce Simona Wickhama-Smithe. Ten po studiích literatury propadl (překvapivě) kouzlu jazyka a mluveného slova. Pod vlivem školního setkání s Richardem Youngsem počal tvořit avantgardní sonické kusy, jejichž základem je právě slovo nebo alespoň lidský hlas. A aby toho nebylo málo, stal se Simon také buddhistickým mnichem podle tibetské tradice a překladatelem a odborníkem tibetské a mongolské literatury. Jeho nové sólové album LOVE & LAMENTATION (Pogus Productions, 2008, 73:52) je složeno ze tří samostatných částí. První třetina, Sandokai, modlitba japonského zenového učitele Sekito Kisena z 8. století, je odpovědí na vlastní práci Ave Regina Caelorum z roku 2000. I v ní Simon zpracovával starodávný náboženský text do nových sonických souřadnic. Celá hluková koláž je doplněna hudebním samplem z tvorby Erika Satieho. O dva roky mladší je prostřední část desky nazvaná The Kin-Kindness Of Beforehand. Je to jediný doposavad vydaný výstup Simonova projektu Multiply Tongues, zaměřeného znovu na slovo. Tentokrát se ovšem jedná o poezii a manipulaci se záznamem její recitace do zcela nového tvaru. Partnerem této části tvorby je básnířka a recitátorka Rachel Becker. Její hlas a verš stokrát jinak je spíše zajímavým zpestřením alba, než jeho vrcholem. Ten přichází až s poslední třetinou Love & Lamentation, jež původně měla inspirační zdroj v biblické Knize nářků. Postupně se k nahrávkám přibalily etnické záznamy z Turecka a Skotska (ostrov Lewis). Avantgarda se pouští na porcování hudebního medvěda, kde se mluvené slovo řádně ředí i s dalšími hudebními vstupy smyčkovým způsobem. Velebně, zvukově nekompromisně a rozhodně velmi originálně.
Zatímco v dnešní době je pro hudebníka takřka nezbytností profilovat se v určitém hudebním stylu či alespoň výrazu, pro amerického skladatele Kennetha Gabura jakoby tento postulát neplatil. Jeho práce, toť kontinuální změna a snaha o rozšíření obzorů. Podobným případem je i deska LINGUA II: MALEDETTO / ANTIPHONY VIII (Pogus Productions, 2008, 59:46) s dvěma pracemi. Obě se inspirují nemuzikálním materiálem, přesto obě míří zcela jiným avantgardním směrem. Nejdříve tu máme třičtvrtěhodinovou, čtyřicet let starou práci Maledetto – kompozici pro sedm virtuálních řečníků. Hudební zážitek se zde mísí s textovou výplní a jakoby ,rádiovou‘ režií. Hlavním objektem zájmu je slovo „screw“ ve všech možných výrazech (od sexuálních až po mechanické). Druhou částí je o dvacet let mladší Antiphony VIII. Zde jsou hybatelem přímé reakce lidí na informaci o přímém ohrožení nukleární válkou (píše se rok 1984). Optimistické hračičkovství šedesátých let je nahrazeno nervozitou hrozby studené války. Hlas zde není jediným hybatelem děje, ale je postaven na roveň perkusím a dalším rozeznívaným objektům ve hře Stevena Schicka. Kenneth touto skladbou nepolitikaří, pouze nechává volný prostor lidem ve svých vzkazech, myšlenkách, obavách…
Posledním albem přispívá do podzimní Pogus nadílky mentor vydavatelství Al Margolis alias If Bwana, tentokrát v kooperaci s Noahem Creshevskym. Jejich společné dílko FAVORITE ENCÓRES (Pogus Produtions, 2008, 62:57) je trochu dvojdomou kolekcí, jež má společného snad jen toho chronicky experimentujícího ducha. Noah, jako dlouholetý ředitel Centra pro počítačovou hudbu a emeritní profesor Brooklynské koleje Městské univerzity v New Yorku je už ze svého titulu více exaktně zaměřeným muzikantem než spíše živelně experimentující Al. Čtyři Creshevskyho kusy jsou krystalické ukázky jeho hyperrealismu. Co si pod tímto pojmem představit? Zrychlené hyperparty hudebních nástrojů (nejvíce asi housle), jsou ve stejný moment konfrontovány s bizarně prostříhaným symfonickým orchestrem a obyčejně působícími nahrávkami běžného prostředí (realism). Zatímco tři tracky jsou spíše komorního výrazu (prim zde hrají především housle), čtvrtý zabouří velkým orchestrem, který rozsekán na velmi tenké proužky a poskládán různě přes sebe, zasmyčkován a jinak poroben přináší muziku, která by epileptikovi rozhodně radost neudělala. Oproti tomu Al se drží v pomalejším prostředí. Xyloxings a Scraping Srafide je spíše postindustriálním zamyšlením, zatímco Cicada #4 i díky bezeslovným samplům Lisy Barnard spíše odkazuje k lehčímu dezertu loňského alba An Innocent, Abroad.