Slices; Paradigms; Fire & Time

Přiznám se bez mučení, že nemám příliš rád hudební guláše – v rozhlase, v televizi, ani na deskách. Tentokrát Navona Records připravili samplery skladeb současných skladatelů hned tři. Ten první, Slices, uvádí, že jde o klasická dílka pro malé obsazení, ten druhý, Paradigms, nabízí „nové zvuky pro moderní orchestr“, třetí pak, Fire & Time, je v podtitulu sice lakoničtější, protože tvrdí jenom, že přináší „díla pro orchestr“, v obsahové anonci však upřesňuje, že výběr sjednocuje „expanzívní a vytříbené hudební vize“. Celkově na této trojici najdeme dvacet skladeb od sedmnácti skladatelů v podání moravských, slovenských, varšavských, kyjevských, petrohradských a amerických hudebníků a orchestrů (tři jména – Allen Brings, Alan Beeler a Howard Quilling – se totiž objevují u skladeb dvou).
Že současní skladatelé nemusí ještě skládat současnou moderní hudbu, o tom podává svědectví průřez většinou kompozic na Slices: plátek vedle plátku (viz na obálce rozřezaná ovocná melanž) tu jde o skočně hravé či starobyle omšelé, uvážlivě vyvážené, meditativně nespádné, zbrkle i rozvážně váhavé, vracivě hybné nebo rozumářsky obezřetné skladby, které jsou „v pořádku“, shledáváme se však většinou s prověřenými postupy, s názvuky devatenáctého století, takže mám podezření, že jde o staromilněj11 ší kompendium pro masy, kterým nevoní novátorství. Z této zaběhnutosti se vymyká líbezně tklivá i mudrlantsky vroucí Soliloquy Lionela Sainsburyho (1958), kterou perfektně vystihl houslista Vít Mužík. Nechci tvrdit, že Paradigms zabíhají do nečekaných experimentů, nicméně oproti Slices je to vyrovnaná kolekce současné hudby, odpovědně pochopená a ztvárněná jak Slovenským rozhlasovým symfonickým orchestrem pod taktovkou Roberta Blacka, tak Moravským filharmonickým orchestrem s dirigentem Petrem Vronským. Od nahánčlivě dramatizujícího, plnokrevně vyzývavého Clockwork od Warrena Goocha (1953) přes rozkomíhavě vzpomínkové a hlubinně úderné Of Time Remembered Rain Worthington (u žen prameny neuvádějí rok narození) či rozverné i utlumené, hravě pitoreskní Diversion Howarda Quilinga (1935) po tři věty nadurděného i táhlého Concertina for Oboe and Strings Allena Bringse (1934) s výrazným hobojem (v podání Viléma Veverky), vznášejícím se rozkochaně i vítězoslavně nad hutnými smyčci, posluchače osloví všechny tyto skladby se značnou naléhavostí. Album však kulminuje ve dvou závěrečných kompozicích: v semknutě zahloubaném a rozvážlivém, leč posloupně uhýbavém Meeting Places Pauly Diehl s vnitřními oponenturami drobných zvukových eskapád i ve vzníceně příběhovém Composite Josepha Koykkara (1951), plném očekávání, tušení i napětí, vyčkávavě vehiklujícím i rozvíravě uhrančivým se smršťovými výpady k imaginární točně tohoto nevšedního putování.
Třetí kompendium Fire & Time osciluje zhruba mezi oběma předešlými, což svědčí přece jenom, že tyto různorodé kompilace mají svoje (o)patrné kompoziční mantinely. Že je Oheň a čas celkově poklidnější a že inklinuje (alespoň částečně) i k odlikám tradičnější inspirace, o tom svědčí i díla dvou autorů, kteří v Paradigms zazářili mnohem výbojněji: čtyřvětá Short Symphony No. 1 od Allena Bringse je sice smýkavě roztoužená, hloučivě výskočná i proudně odstředivá, celkově však méně vyzývavá, a From Quiet Beginning Howarda Quillinga je zase barvitě podmalovaná, melodicky spádná, ale jejím hlavním znakem je širokodechá uvelebenost. Uvědomuji si, že čtvrtvěté charakteristiky mohou být ošidné, přesto však alespoň naznačují, co od autorů u nás nepříliš známých můžeme očekávat. A tak tu najdeme ještě zdvižnou miniaturu Kavanah (Remembrance) od Karen A. Tarnow s klezmerskými prvky i odezvou ruské klasiky, nekonformně odtajňované, útočné i pozalknuté Monadnock Paula Osterfielda (1973), rozsochatě i subtilně vyvažované s pablesky jemného hurónství, či spěšně rozkomíhané, ležérně zpěvné Shadows Stevena Blocka (1952), stínově nadechnuté i dýchavičné, místy s ledva tušenými obrysy. Za vrchol tohoto alba považuji však více než sedmnáctiminutovou skladbu The Legendary Phoenix od Stephena Yipa (1971 – ostatně pochvaloval jsem si ho zcela nedávno už na albu Andyho Malloye Paper Clips), epicky pojatou se vzrušivými zákruty i přelétavými přesahy nad základním směřováním, tryskající i uzemněnou, se zadíravými injekcemi vzrušení. Kromě Moravanů (u Yipa a Bringse) a Slováků participují na provedení i Poláci, Ukrajinci a Rusové. Bez výraznější výtky. Naopak s velkou pochvalou pro pianistu Martina Levického při odhalování bájného Fénixe.