Jen dnešní postmoderní doba může připravit takový zážitek, jakým je například debutové album SNÖLEOPARDEN (Rump Rec., 2008, 44:51) stejnojmenného projektu Snöleoparden. Jonasi Tampemu, samojedinému členu sdružení, byl do vínku nadělen unikátní pákistánsko-dánský původ (který se dnes vůbec nemusí vzhledem k vyostřenému poměru obou států hodit) a v jeho mimořádně eklektické hudbě je to znát. V jedenácti skladbách je obtisknuto vše, čím si doposud Jonas ve svém kočovném životě stihl projít. World music prvky jsou hned po ruce, zvlášť když dodáme, že Tampe strávil rok svého života studiem hry na sitár u slavného Raviho Shankara. Z části alb je znát, že po návratu se ,sněžný leopard‘ plynule zapojil do práce živého dánského hudebního undergroundu (elektronického i rockového) a v neposlední řadě čím dál víc pronikal do tajů ryzího minimalismu 70. let. Co písnička, to pohled jinam. Jednou do evropské školky plné zpívající drobotiny s klasickým folk rockovým doprovodem, podruhé do zvukové laboratoře s apartním sólem vysavače, potřetí na živě tepající pákistánský bulvár s řadou exotických nástrojů v rukou pouličních muzikantů, počtvrté do swingem rezonujícího mechanického divadla s manipulací páskových nahrávek a naposled i do seriózního koncertního sálu s ústředním xylofonem a vibrafonem v čele pódia. A to upozorňuji, že deska má standardní třičtvrtěhodinovou stopáž! Manu Chao je vedle Tampeho také ryzí světoběžník, jenž dokáže ve své hudbě dobře zachytit dnešní uspěchaný multikulturní Babylon. Snöleparden je spíš než rozjuchaným pop-ska tornádem důstojnou odpovědí z alternativní strany barikády.
I další dánské indie vydavatelství Rumraket, vedené Rasmusem Stolbergem z Efterklang, připravilo pro začátek letošního roku zajímavou dlouhohrající desku. Slibně se rozvíjející kariéru Švéda Erika Levandera zbrzdilo zhroucení domácího počítačového systému s kruciální databankou zvuků a rozpracovaných skladeb (hudebníci, zálohujte!). Novinka KONDENS (Rumraket, 2008, 43:46) přichází po čtyřleté pauze a po prvním poslechu by se chtělo až škodolibě prohlásit, že všechno špatné je vždy k něčemu dobré. Erikova click’n’cut hudba měla totiž díky vynucené pauze možnost dozrát, usadit se. Spousta momentů, které už byly zaznamenány na starém harddisku, musela být znovu rekonstruována, a právě pohled na svou práci s odstupem času vymýtil z nahrávky většinu hluchých míst. Multiinstrumentalista Levander vychází z tradičního laptopového tikání, ale v pravidelných intervalech do hladného elektronického toku zasahuje tu shoegaze kytarovou stěnou, onde monumentálním pěveckým sborem, kontrabasovými nenápadnými záchvěvy a neopomene zapojit ani milovaný klarinet či exotickou arabskou loutnu oud. Čirá indie elektronika Švéda tak dostává díky akustickým prvkům elegantně neoklasický odstín, a řadí se tak vedle podobně naladěné dvojky Deaf Center či Mexičana Murcofa. A to věru není vůbec špatná společnost!
