Znát ji náš Ivan Diviš, nazval by ji „vůdkyní spanilých jízd, obrovským plivancem po prostřednosti,“ což u Sophie Solomon pohrdající masovou komercí zní daleko výstižněji, než efektní výkřik z anglického tisku, že hraje na housle jako Keith Richards s Van Halenem dohromady. Členka londýnské radikální klezmer kapely Oi-Va-Voi má v sobě totiž hodně divišovské zarputilosti stejně jako muzikantského básnictví, intuitivního rozhodování se v okamžiku: „Když hraju, netuším co se v příštím okamžiku stane. Nepřemýšlím o tom, nechávám to na svém vnitřním já.“ Příkladem budiž její debutové album POISON SWEET MADEIRA (Decca, 2006, 36:12): pečlivě připravované s dvacítkou muzikantů, přesto nakonec vymknuvší se ze všech kategorií běžně vztahovaných na díla instrumentalistů. Sophiina kombinace techniky, dobrodružství a vášně pro nejrůznější vlivy vyústila do nahrávky se silnou příchutí evropské minulosti upírající se k Rusku, doby kdy se ještě promítaly černobílé filmy, židovské čtvrtě určovaly ráz měst, tančilo se tango a vodka pila po litrech, svobodní Cikáni a klezmeři putovali východními zeměmi a Antonín Dvořák objevoval Ameriku. Melancholické přítmí některých skladeb má kabaretní ráz šklebivého Toma Waitse, především ale převládá fascinace Ruskem, zemí zmítající se podle Sophiiných slov mezi bolestí, utrpením a rasputinovskou nezvladatelnou bujností. Bývalému kytaristovi Pulp a Longpigs, dnes respektovanému anglickému písničkáři Richardu Hawleymu, naservírovala oblíbené Stalinovovo tango, ze kterého společně vytvořili úchvatně potemnělou skladbu Burnt By The Sun. Jinou – A Light That Never Dies – dedikovala Alexandru Blokovi, tragikovi z nejtragičtějších, jehož symbolické verše recituje herec Ralph Fiennes, doprovázený rusky zpívající Sophií na akordeon. Ačkoliv se o tom nikde nezmiňuje, z mnoha dalších skladeb je nepochybné, že ji musejí fascinovat doby, kdy Evropě vládl král ruského tanga, zpěvák a skladatel cikánského původu Pjotr Leschenko, zavražděný na Stalinův popud. Sophiiny stradivárky pláčou a mrazivě teskní, vedou vás po parketě s jazzovou nonšalancí a i když radostně vystoupají k výškám, zřetelně cítíte, že v sále zhasla všechna světla. Oprostíli se od ruského bolestínství, k ničemu to stejně nevede: skotská písničkářka KT Tunstall v Lazarus na vlnách smyčců navazuje na tradici zasněnosti Ricky Lee Jones. Veselosti se nedočkáte ani od překrásné symfonické meditace na téma Dvořák, z níž možná až nevědomky prýští podivná tesklivost, rozevlátá Královskou londýnskou filharmonií; tahle skladba snad nejvíc stvrzuje Sophiino neobyčejné, z klasiky vyrostlé skladatelské umění, schopnost se i přes svůj věk vcítit do osudů a pocitů jiných, vzkypět vzdálenými kulturami – vždyť úvodní arabsky pojatá skladba Holy Devil skotačí náruživěji než kdejaký mistr alžírského stylu rai.
Možná vám při nesnadné identifikaci skvělého alba pomůže informace, že Sophie Solomon o produkci požádala Kevina Bacona s Mariusem de Vriesem, tedy spolupracovníky Björk, Madonny a režiséra Baz Luhrmanna, tvůrce retromuzikálu Moulin Rouge.
