Z prachu do digitálna povstaly v katalogu Dust to Digital další klenoty, tentokrát z ne tak vzdálené minulosti, pouze z období 1965 až 1973. V bouřlivých časech mezi Newportem, Woodstockem, ostrovem Wight a koncertem pro Bangladesh je posbírala skupina bluesových nadšenců v Georgii, Tennessee, Louisianě, Mississippi, a také v Kalifornii, kde v Ridgecrestu působil jako kazatel Rube Lacey, bluesový veterán původem z Delty. S výjimkou jediné ze zde vydaných nahrávek se na jejich pořízení podílel bluesový expert David Evans, z jeho kolegů jsou alespoň dvě jména obecněji známa, totiž kytaristy Johna Faheyho a Ala „Blind Owl“ Wilsona od Canned Heat.
Všechny písně jsou těsně spjaty s bluesovou tradicí, ale jejich perspektiva je do značné míry protilehlá, neboť jde výhradně o náboženské písně. Komentář k albu celou situaci podrobně vysvětluje, nicméně asi nejpozoruhodnější postřeh nabízí zmíněný vysloužilý bluesman Rube Lacy: „Někdy i ten nejlepší křesťan na světě může dostat blues rychleji než nějaký hříšník, protože běžný hříšník se vlastně nemá čím trápit. Dělá si, co se mu zachce, jde si, kam chce, používá si, co chce. Ale křesťan je vázán určitými věcmi a je také vázán určité věci nedělat. A z toho pak někdy dostane blues… Celkem vzato, jsem měl víc blues od té doby, co kážu, než jsem kdy měl, dokud jsem hrával blues…“
Album otevírá titulní píseň v podání fife & drum bandu Ephrama Cartera. Asi nejznámějším jménem je zde samozřejmě memphiský songster Furry Lewis, méně známí, ale ne zcela neznámí jsou pak Napoleon Strickland a mistr jednostrunného nástroje bo diddley Glen Faulkner (mohli jsme jej před dvaceti lety vidět v Drážďanech). Dvě písničky se zvonivě znějícím fingerpickingem tu zpívá Evansův tehdejší objev, Babe Stovall. Leckoho by mohlo zmást jméno Roberta Johnsona – nuže vězte, že jde o bluesmana citelně dřevnějšího, než byl legendární „Saxton“. A aby nedošlo k omylu, tento Robert Johnson svého času působil pod uměleckým jménem Robert Nighthawk, přičemž s bluesmanem téhož jména rovněž nemá společného zhola nic. Nicméně jeho strýček hrával s Charleym Pattonem, on sám s B. B. Kingem a jeho modální verze známé Can’t No Grave Hold My Body Down stejně jako Climbing High Mountains jsou jedna lepší než druhá. A You Got To Give An Account zpívaná třemi Johnsonovými dcerami za doprovodu jeho syrové elektrifikované kytary je patrně nejříznějším kouskem alba.
Na písničce Glory, Glory Hallelujah je tu dobře předvedena provázanost různých vrstev: nejprve ji slyšíme ve sborové verzi z Ridgecrestu, pak v podání Faulknerovy jednostrunky s doprovodem improvizovaných perkusí, a konečně s tradiční kytarou Furryho Lewise. Dlužno říci, že mnohé z ostatních písniček si může posluchač takto porovnat s jinými verzemi: takové Do Remember Me, When The Circle Be Unbroken, Motherless Children nebo I Shall Not Be Moved lze jinde slyšet v nejrůznějších podobách od nejrůznějších interpretů, včetně Claptona. Několik čísel je zde zcela bez instrumentálního doprovodu, jako třeba příkladně ekumenická You Don’t Know What the Lord Has Done For Me, zpívaná třemi zpěváky patřícími k církvi sanctified, baptistům a metodistům.
Vzorně vybavené album, s posluchačsky přívětivým elpíčkovým časem, je opět jen dalším dokladem, že archivy terénních nahrávek mají stále co nabídnout, tentokrát nejen tedy „druhého“ Roberta Johnsona, ale i řadu jmen (znějících pravda trochu jako ze Šandovy sbírky Blues 1890–1940), která by rozhodně neměla skončit v propadlišti hudebních dějin, jako jsou zde například Willard Artis „Blind Pete“ Burrell nebo Eddie Lee „Mustright“ Jones.
Mnohé z těchto písniček vznikly před více než sto lety, a jejich nahrávky pak byly pořízeny před půlstoletím. Možná nejsou zrovna tím, co si v této chvíli představujeme pod sloganem blues pro jednadvacáté století, ale takové Stovallovo The Ship Is At The Landing určitě někomu přijde vhod ještě za dalších sto let.
Dust to Digital, 2013, 42:05
