Sparklehorse: Dark Night Of The Soul

9_Dark_nightVezměme si nové album DARK NIGHT OF THE SOUL (EMI, 2010, 46:18) jako strom. Začneme u kořenů, kterými je Mark Linkous, hybatel Sparklehorse, který své deprese a stavy závislostí všeho druhu přetavoval v hořkosladké rockové hrozny. Jeho písničky jsou hlavní živinou stonku, který nevyrašil z půdy jako rovný proutek, ale spíše jako vrbový kmen, který se plazí kolem zdi a vytváří tak nečekané až bizarní přírodní scenérie. Tímto kmenem, který vede životodárnou mízu do všech koutů dřeviny, je producent Danger Mouse. Ten funguje jako rozcestník mnoha oddenků větvících se na všechny světové strany. No a na závěr je tu koruna tvořená hvězdnými hosty, kteří zdobí strom jako květy vprostřed léta. Ty ale mají z vůle aranžéra Davida Lynche nezvykle temné zabarvení a navíc jedovatou bliznu a šíří kolem sebe omamné výpary. Letošní deska byla temnými okamžiky naplněna nejdříve zevnitř, a posléze bohužel i zvenku. Mark byl s tmavými odlesky, které vycházely z jeho vlastního životního trmácení, odjakživa svázán pupeční šňůrou. Co ale odlišuje Dark Night of the Soul od předchozí tvorby Sparklehorse je důraz jednoznačně položený na textově-interpretační rovinu alba. To sice nemá staromilský příběhový oblouk, ale písničky dohromady pojí jistá existenciální červená nit vinoucí se celou deskou. Máme zde jemné meditativní monology, ale na druhou stranu také punk, který si v podání nestárnoucího Iggyho Popa nebere servítky, jak po hudební, tak po textové stránce. Celkové vyznění desky není čistě depresivní. Linkous sice před pár měsíci ukončil svůj život několika kulkami do vlastního těla, ve svých posledních autorských okamžicích se pokaždé snažil nalézt v tmavém prostoru záblesk světla, za kterým by bylo možné se s nadějí vydat. Ke svým plánům si vybral hordu opravdu povolaných spolupracovníků, které si snadno najdete na netu. Mnoho z nich má pozici dobrého ekvilibristy se slovíčky a náladami a tuto schopnost bezezbytku uplatnili i na Dark Night of the Soul. A kampak se nám během povídání vytratil Danger Mouse? Jeho práce je tentokrát velmi decentní. Pokud se ale do jednotlivých kompozic dobře zaposloucháte, jeho rukopis, popouštějící základní nápady především do přístupných, povětšinou popových melodií, je jasně zřetelná. Při poslechu společné desky Sparklehorse s Danger Mousem se mi vkrádá na mysl podobnost s obdobně šťavnatou spoluprací Soulsavers s Markem Laneganem. Obě kooperace totiž dokážou hovořit hudebním i textovým jazykem o temnějších zákoutích lidské duše tak poutavě, že posluchač na chvíli propadne mámivému pocitu, že hořkosladké pocity hudebníků stojí za to prožít i v reálném životě. O tom prosím pěkně ani v náznaku neuvažujte a nebojte, život si pro vás chystá jiné těžší úkoly k vyřešení.

Přidat komentář