Pro ty, kdo je neznají a přitom by určitě měli, a pro ty, kdo nestíhali kupovat předešlých pět alb, připravilo nejrespektovanější duo anglického folku kompilaci – oslavu desátého výročí existence. Ne ledajakou, takhle zpěvák a houslista Jon Boden se zpívajícím hráčem na melodeon Johnem Spiersem nikdy nepracují. Starší osvědčené tradiční skladby proto přetočili a do studia pozvali plejádu přátel, se kterými v minulosti spolupracovali na společných projektech, čímž výběr prakticky povýšili na řadové album. Spiers & Boden patří k extrémním workoholikům – kvantita jde ale u nich ruku v ruce s kvalitou. Nešlapou vedle, nenutí se tam, kam nemají, připomínají spíš pár let před čtyřicítkou natlakované papiňáky a to co z nich vychází, se bere za nejvýraznější inovaci a posun v anglickém folku.
Shrňme si fakta: univerzitně vzdělaní kluci s tradičním rodokmenem dosud získali nejvyšší myslitelné folkové ceny, natáčeli společně i sólově, založili famózní folkovou dechovku Bellowhead, pracovali pro Elizu Carthy a Boden, snad z dlouhé chvíle nebo v pomatení mysli, si na sebe od loňského června naložil docela silnou kládu: každý den, celý dlouhý rok, natočí v nové podobě jednu tradiční folkovou píseň; nazval to A Folk Song A Day. Album The Works nekolísá, nemá vrcholy ani pády. Spiers & Boden zůstávají na své akustické půdě, bez nutnosti experimentovat s elektronikou nebo zanášením mimofolkových příměsí.
Tím, že dvojice každou ze skladeb nově uchopila a začlenila do ní další muzikanty a zpěváky, vytvořila velmi silnou a vyrovnanou kolekci. Pamětníkům původních verzí se ale dostává možnosti srovnání a to už pak není jisté, jestli se úplně každý od nynější rozmáchlosti The Bird of Robin Hood s Elizou Carthy, Hannah James a Samem Sweeneyem dokáže vrátit k její rané skromnosti. Nečekané, skoro slastné splynutí mužských hlasů a kytaristy Martina Simpsona se stále uhrančivou Maddy Prior v Horn Fair se ale přece jenom, při vší úctě ke zbývajícím, svou krásou vyčleňuje, nemluvě o Old Maui: Nanci Kerr (housle), James Fagan (zpěv, buzuki) a sboristé Fay Hield, Ian Giles a Peter Coe.
Ti s kytaristou Martinem Carthym hned vklouznou do klasiky Pryckle-Eye Bush. V Anglii baladu o dívce, prosící před popravou o vysvobození, ke konci 19. století poprvé zveřejnil Francis James Child pod názvem The Maid Freed from the Gallows, ale v mnoha variantách od nejrůznějších folkařů, bluesmanů a rockerů a pod jinými názvy ji nalezneme po celé Evropě a ve Spojených Státech. Huddie Leadbelly Ledbetter ji nazpíval jako The Gallis Pole (a po něm i Bob Dylan), zatímco Led Zeppelin ji v Anglii proslavili na třetím albu coby Gallows Pole (namísto holky ale dosadili muže).
Bold Sir Rylas zase zvášnilo nebývalé nasazení početného sboru, z něhož září nejvíc Maddy Prior (jako by zavzpomínala na mladá léta u Steeleye Span), akordeon Andy Cuttinga a housle Elizy.
Album zřetelně dokazuje, proč jsou Spiers & Boden považováni za nástupce nedostižné dvojky Martin Carthy & Dave Swarbrick a fakt, že se jim po boku postavila tak zvučná jména, zase kredit, jaký mají v dnešním anglickém folku. Především pro svou originalitu, s níž prolínají dávné zdroje s nutností za ujmout mladou generaci bez kompromisů a vlezlého folklorismu.
Navigator, 2011, 53:12