Klavírista, skladatel a kapelník Steve Khun (1938), americký běloch, měl to štěstí, že poslední čtvrtrok před dovršením svého dvaadvacátého roku mohl hrát po boku Johna Coltranea v newyorské Jazz Gallery. „Navždy budu s láskou uchovávat v paměti těch osm týdnů,“ říká dnes, a z toho, co si z této spolupráce odnesl, čerpá po celý svůj život. Loni v prosinci vzdal poctu svému učiteli albem s jednoznačným názvem MOSTLY COLTRANE (ECM/2HP, 2009, 77:30). K triu, které tvoří v současnosti společně s kontrabasistou Davidem Finckem a bubeníkem Joey Baronem, zbývalo vybrat tenorsaxofonistu, jehož duše je s hudbou Coltranea rovněž sžitá. A jistě nepřekvapí, že se jím stal Joe Lovano, jehož osobitá hra je provázána slyšitelným respektem k historii jazzu, k zásadním tenorsaxofonistům celé éry, od pozdního swingu až ke Coltraneovi a z něj vycházejících následníků linie free jazzu.
Album začíná romantickým prologem. Khunův klavír v Coltraneově skladbě Welcome, původně nahrané v roce 1965. Lovanův saxofon si k tomu prozpěvuje melodii, z hudby dýchá nostalgie dávných časů Coltraneových nádherných balad. Následující Song of Praise v podobné náladě a z téhož období se však ve střední části rozhoupe svěžím swingem, rytmicky důrazným kráčejícím basem a připomínkou bopového jádra improvizace. Pomalý Crescent (1964) s dominantním tenorem pojímá Lovano jako vizitku osobitého prožívání hudby, v níž je také hodně smutku. Věk Vodnáře, květinových dětí a květnaté hudby připomíná další Coltraneova perla – Living Space (1965), v níž násvede do krajin určených k meditaci. Radostná chvíle musela být kmotrou zrodu tématu Central Park West (1964). Coltrane byl pozorným posluchačem hudby, která kolem něj žila v té době nádechu celé naší civilizace v konci šedesátých let minulého století, takže se k inspiraci jiným hudebníkem klidně hlásí – a z disku zní jeho skladba Like Sonny s dráždivým brazilským mámením. S dravým vpádem bicích Joeyho Barona, free improvizací Lovana a kaskádami a klastry piána, se rozechvěje Coltraneovo Configuration. Celé Khunovo trio s hostujícím Lovanem jím zdůrazní, že Johna Coltranea neberou jen jako obdivuhodného interpreta melodických a baladických témat, ale také jako platnou součást jazzové avantgardy moderního jazzu. Finck dostává větší prostor v Jimmy’s Mood, v připomínce Coltraneova několikaletého basistu Jimmyho Garrisona. Pak přichází tiché vytržení při skladbě Spiritual, kterou autor natočil ve společném kvartetu s Ericem Dolphym už v roce 1961. Lovano se cítí velmi dobře a z jeho sóla radost přímo sálá.
Vedle Coltraneových skladeb kvarteto hraje ještě převzaté skladby z repertoáru jeho někdejších part – I Want To Talk About You Billyho Eckstinea a The Night Has A Thousand Eyes Buddyho Berniera a Jerome Brainina. A pak se noří do Coltraneovy muziky se sólovým klavírem Steve Khun ve vlastní With Gratitude, a ještě v závěrečné skladbě, jejíž název prozrazuje pocit všech muzikantů, kteří Coltraneově hudbě podléhají: Trance.