Právem se říká: lépe pozdě, než nikdy. Jestliže připomínám kolekci tří alb amerického skladatele a pianisty Steva Kuhna (1938), která vyšla na ECM pod názvem Life’s Backward Glances s podtitulem Solo and Quartet, je to proto, že by neměla být opomenuta. Znal jsem ta alba už v letech sedmdesátých (ovšemže minulého století), časem mi však odlehla a jejich současná připomínka mi je nejen obnovila, ale zároveň v tomto souboru umožnila docenit. Motility z roku 1977 považuji za jakési malování v tónech, jeho základem je samozřejmě Kuhnův klavír, vstupně přemítavý, záhy osvěživý v přepršcích tónů, romantizující i obezřetně stupňující své rozehrávání až do hymničnosti. Se sopránkou i altkou mu paríruje Steve Slagle, který na své nástroje dokáže vrkat i hořkosladce výskat (viz Bittersweet Passages) a vtíravě melodizovat, až zavévodí s flétnou, která saxofony vystřídá. Harvie Swartz svůj kontrabas přivádí do hučení, bzučení i jemné výbušnosti a Michael Smith vše podkládá tikáním i pádností bicích. Skladatelské skóre je 6:2 pro Kuhna, přičemž Swartz jako minoritní autor se z nivó alba nevymyká. Nástroje vzájemně přejímají štafetu i při sólování (viz basu například v Deep Tango), občas se střetnou v neexaltovaném nahloučení, jejich „pohyblivost“ probíhá s veškerou parádou a vstřícností k posluchačům (mám na mysli právě ono zmíněné až obluzující tango), aniž někde sklouznou do pop-jazzu.
Playground z roku 1979 opětovně zpřítomňuje zvonivý klavír, který obdobně podporuje Swartz s kontrabasem a tentokrát Bob Moses u vířivých bicích. Jenomže tentokrát je v centru pozornosti osobitá vokalistka Sheila Jordan, jejíž nenucený, vypravěčsky ztajemňovaný, něžně modulovaný projev má vnitřní dramatičnost; připadá mi, že se nám zpěvačka svěřuje a že se rozpomíná, co všechno nám ještě může či už nesmí prozradit. Její projev je skutečně lehký jako dech, úsporný, jemně zastřený. Na první poslech je zřejmé, že ti dva – klavírista a zpěvačka – jsou k sobě vábeni odpovídající souvztažností (včetně drobných protipoloh), Kuhn protagonistku alba chvílemi houpá na své klaviatuře, chvílemi ji podněcuje, burcuje do hravější polohy (The Zoo), chvílemi opět tangově zúderní, dokud se vokalistka (společně s basou) nerozverní a nerozkochá. Jednolitost nálad, jejich přílivy i odlivy, ztotožňuje kvarteto na tomto „hřišti“ v jednolitém celku.
Sólové klavíristovo album se sice jmenuje Ecstasy (je z roku 1974), jeho projev však do značné míry odpovídá tomu, čeho jsme byli svědky u předchozích kompaktů. Sice najdeme jemná odchýlení od prezentace skladby Life’s Backward Glance, uzavírající toto i minulé album, ve svém celku je však klavír rovněž zurčivý, meditativní, povlovný s občasnými střelhbitými výstřelky, komornost vystřídá zabouření, prostřídávání crescenda a decrescenda vyznívá ležérně i pronikavě, preludující pasáže, v nichž vnímáme Kuhnovo zalíbení v opakování tónů i zvukových hrstí, jsou uvážlivě lyrické i přemlouvavě tryskající. I pohřmívání klavíru je bouřně nebouřlivácké. Právě prezentace tří významných elpíček z minulosti v jednom balení dovoluje vnímat stáložárnost Kuhnova skladatelského i interpretačního projevu, jehož kouzlo nevyprchalo ani po letech. A tak si říkám, proč podobně inspirativní mikrosoubory nemáme u nás z dědictví Karla Velebného, Luďka Hulana a dalších. Neboť pozapomínání na poklady minulosti lze čelit právě podobnými počiny (včetně bookletu s informacemi, fotografiemi a hodnocením).
ECM, 2008; 44:59 + 41:34 + 38:01