S touto americkou partou se těšte převážně na velmi jemné a lstivé polibky latinoamerického soundu a rytmů vzešlých ze setkání samby a moderního jazzu na přelomu padesátých a šedesátých let, jehož plodem se stala bossa nova. Pianista Steve Kuhn (1938) s basistou Stevem Swallowem (1940) spolu hrávají příležitostně už od počátku šesté dekády – tehdy měli také společné trio s bubenickým vrstevníkem Petem LaRocou (1938). V katalogu ECM se spolu objevili v roce 1974 na desce Trance s bubeníkem Jackem DeJohnettem a teď si přizvali ke spolupráci o generaci mladšího Joeye Barona (1955 – připomenu jeho zdejší účinkování s kapelou Joea Lovana s Davem Douglasem, nebo v triu s Jiřím Mrázem). Autorsky převažují melodie Kuhnovy, dvě jsou od Swallowa a zajímavý je výběr tří skladeb převzatých. Romance Dorivala Tostese Caymmiho, kytaristy rodem z Ria de Janeira (1943), otevřená Kuhnem sólově, je pomalou romantizující baladou, za jejíž náladu by se nestyděl žádný plážový bar v pozdních hodinách. Permanent Way od Carly Bleyové, původně desetiminutová skladba zcela jiného podání z bigbandového alba The Carla Bley Big Band Goes to Church z roku 1996, je odkazem na vnímání rytmu „latiny“ jako neustávajícího pravidelného a swingujícího vlnění. Sólem se v něm připomene Steve Swallow (taktéž na chrámové nahrávce se podílející) a Bleyové kompoziční úsporné rození melodie tématu. A ještě zbývá náladou do sebe pohroužená balada Wisteria, kterou trumpetista Art Farmer napsal pro své album z roku 1996, tři roky před svým odchodem na věčnost. Swallow s typickým zvukem své baskytary si v ní zahraje stylem sólové kytary dlouhou prostřední pasáž. Ostatně jeho kontrapunktický doprovod melodie sólujícího klavíru patří k jeho hráčskému stylu, jak jej obdivuhodně předvádí právě v duetech s Bleyovou. Autorsky přispěl skladbou Dark Glasses, což je prostřední část třídílné svity Masqurades z alba Go Together (1992) jeho duet s Carlou Bleyovou a novinkou Good Lookin’ Rookie. Joey Baron je nesmírně citlivý bubeník, rafinovanost svých drobných sól skvěle představuje například v úvodu Kuhnovy skladby Adagio, po němž už vnímáme jen jeho tepání činelu a šustění štětců obdobně v Promises Kept. V Adagiu si mimochodem Kuhn užije i drobné citace z Jobima. Bopově strhující skladbou je Kuhnovo A Likely Story, jemuž Swallow i Baron podřídí rytmický klus svých nástrojů v dokonalém souznění. Melodii dalšího Kuhnova dílka Pastorale rozehraje sólem Swallow a vytvoří jímavou, opravdu „pastýřskou“ náladu. Tentokrát mu Kuhn jen přizvukuje v harmonii a medový zvuk Swallowovy basy nechá znít celou polovinu času skladby sólově. Celé album svým zvukem a melodičností působí nesmírně intimně, aniž by něco ztratilo z energie, kterou tato muzika opírající se o dráždivé rytmy, v sobě obsahuje; jako když vnímáme chvění sopky, o níž víme, že ji má příroda připravenou k provozu.
ECM/2HP, 2012, 67:33