Americký skladatel, pianista, performer a v neposlední řadě profesor na Berklee College of Music v Bostonu Steve MacLean označuje jako své favority například Erika Satieho, Philipa Glasse, Johna Cage, Steva Reicha, Bria na Ena či Thelonia Monka. Ti a mnozí jiní mu vytanuli na mysli, když začal připravovat své nové sólové album EXPRESSIONS ON PIANO (RéR Megacorp, 2010, 47:34). Hlavní inspirací mu ovšem byl nový nástroj jeho snů – Yamaha G2 grand piano, na němž složil nejprve titulní skladbu a pak nechal volně plynout své vzpomínky a přetvářel je do rozličných kompozic. To je středobodem všeho. MacLean si nehraje s vnějšími efekty a studiovými kouzly či prostorem, naopak vytváří určitý mikrokosmos, v němž je obsaženo vše. Není to rozhodně pouhá kolekce etud, ale vysoce emocionální dílo, kde má každá skladba svou specifickou atmosféru a styl. Mezi nejsilnější momenty patří neoimpresionistický opus Impressions on Piano s mnoha zvraty a střídáním dynamiky i nálad. Ohlasy minimalismu se projevují zejména v romanticky laděném kusu One Gliss a glassovské ozvuky najdeme i v jinak hopkavé a jakoby geometricky vystavěné expresivní Suite for Mechanized Piano. Krásnou nostalgii pak prezentuje filozofující kompozice Progression of life… Growing older, jíž tvoří protipól zběsilá překotná miniatura I’ve told you once, I’ve told you a hundred times. Skladba Wind in Our Hair by zase klidně mohla být začleněna do nějaké artrockové kompozice. Není náhodou, že MacLean věnoval tohle dílo všem svým bývalým, současným i budoucím studentům. Je to svým způsobem učebnice, nikoli ovšem přísně didaktická, ba ani ne zcela návodná, ale spíše podněcující a probouzející chuť se ponořit do něčeho, co už tady dříve bylo, a na tom stavět něco nového.
