Po dekádě fungování se z osoby Sufjana Stevense stala persona, na kterou není radno sahat. Obklopila ho aureola geniálního skladatele, který prozatím neupustil nic, co by nemělo nálepku vysoký nadprůměr. Svatozář v poslední pětiletce ještě zbytněla díky částečné emigraci autora do vydavatelského undergroundu. Sufjanova hra na schovávanou končí, vychází totiž nová řadová deska THE AGE OF ADZ (Asthmatic Kitty, 2010, 74:43). Po zeměpisných popisech jednotlivých států americké konfederace a obžalobě existence dálničního spoje uvnitř newyorské metropole (BQE), se i na nové desce Sufjan Stevens znovu věnuje Americe. Tentokrát si ale na pomoc vzal zlověstné fresky schizofrenního proroka Royala Robertsona, který ve svých horečnatých vizích spatřil podrobnosti konce světa. Podobně může vyznívat na první poslech i nová deska. Sufjan ani na ní nešetří aranžérskou pompou. Mohutné vokální sbory, smyčcové i dechové sekce, spousta elektroniky a pouze ždibec klasického rockového výraziva. To je ve zkratce album roztáhlé do olbřímí stopáže hodiny a čtvrt. Megalománie? Ale kdeže. Vždyť i do nebes vychvalované album Illinois mělo o dvě minuty více a nikomu extra porce muziky rodáka z Michiganu nevadila, ba naopak. Silnou stránkou Sufjana Stevense je rukopis, který píše písňové příběhy jako několikadílné ruské romány. Neunavuje zbytečnými odbočkami, děj jednotlivých kompozic je rozvětven do několika časových linií. Stále je co poslouchat, když písňové vlny se přelévají v posluchačových sluchovodech jako silný příliv nebo odliv sem a tam. Je pravdou, že na novince takovou přímočarou hitovku, jako na Illinois byla Chicago, nenajdeme a pětadvacetiminutová závěrečná položka Impossible Soul vyžaduje od posluchače větší úsilí ji vyposlechnout v celé šíři. Přesto to nejsilnější na The Age of Adz zůstává nezměněno. To znamená, že na většinu písniček byla ve velkém aplikována směs optimismu, vypravěčské noblesy, melancholie přecházející až do větší porce zlověstných podtónů referujících tentokrát o Robertsonových apokalyptických vizích. Stevensova novinka potvrzuje, že pětatřicetiletý skladatel neztratil nic ze svého mistrovství a hravě tak strčí spolu s Owenem Pallettem většinu své konkurence do kapsy. Na rozdíl od opusu magnum, už několikrát zmíněné desky Illinois, se ale tentokrát nekoná onen magický moment překvapení. I tak ale mluvíme v souvislosti s The Age of Adz o jedné z důležitých, ne-li nejdůležitějších freak popových desek letošního roku.
