Takumiho Seina: Beneath The Surface; Ripple; Dark Shape
Jméno kytaristy Takumiho Seina není v Čechách moc známé, ale vzhledem k tomu, že má na svém kontě několik desítek zajímavých alb, posvítíme si zkráceně ,pouze’ na poslední tři.Před desíti roky promující kytarista Berklee College of Music byl dříve spíše příznivcem kolektivní improvizace na pomezí jazzu a rockové avantgrardy (Tomohiro Yahiro trio, Thomas Lichenstein Band, Takumi Seino Trio a další formace). V posledních letech dává přednost spíše komornějším projektům buď sólo nebo ve dvojici. Začneme pěkně chronologicky. Dvojice Arc, kterou tvoří ještě s podobně nadějným Kanaďanem Antoinem Bethiaumem, se sešla ke společnému koncertu 18. července 2005 a ten je obsahem jejich jediného alba BENEATH THE SURFACE (VOS, 2006, 65:07). Šest skladeb dokládá, že se na pódiu sešli podobně cítící muzikanti. Není jim cizí nekompromisní improvizace v duchu Dereka Baileyho, ale dokážou uklouznout až k lyrickým břehům současného Terjeho Rypdala. Šest kompozic představuje společné improvizace i ukázku sólové tvorby obou protagonistů.
O rok později uspořádal Takumi v prostoru galerie Jalan Jalan v městě Wakayama vlastní výstavu obrazů (sám si maluje i obaly všech svých desek) Sound and Landscape, již obohatil otevíracím sólovým koncertem. Hodinový jednolitý kousek RIPPLE (Grapes Rec., 2007, 59:06) začíná jako malá vlnka tiše, soustředěně a melodicky. Nabírá postupně na síle, perlí, bouří, aby se vzápětí uklidnil a v sinusoidě přešel znovu k tiché ofenzívě. Seino svou hru nechá volně plynout, nedělá mu ale problém ani přerývat nervní nálady jednu před druhou, smyčkovat svou hru a v řetízcích ji spouštět na pozadí pomalu k zemi.
Měsíc po koncertu v Wakayamě přišel kytarista před posluchače s novým projektem. Jak už sám název alba DARK SHAPE (VOS, 2007, 47:13) napovídá, inspirací pro hudebníka byla tma. Tím myslím absolutní tma, takže během koncertu v prostorách jazzového klubu Big Apple v Kóbe byla zhasnuta všechna světla. Oční kontakt mezi performerem a posluchači byl přerušen, a tak byl každý návštěvník nucen najít si cestu k servírované krmi svojí unikátní cestou. Intimitu okamžiku podtrhl kytarista tichou improvizovanou hrou, postavenou především na akustické kytaře připomínající usazenější polohy Pata Methenyho. Zavřete oči, přicházím.