Fixací na neměnnost hudební starobylosti Afričany spolehlivě rozčílíte: u nás čas na brzdu nešlápnul, jedeme s dobou, říkají. Když belgický producent Vincent Kenis přidal kdysi ve studiu k nahrávce konžské skupiny Konono No.1 zkreslující basové fi ltry, vyneslo mu to jízlivé poznámky také od západních strážců autenticity. Těm paradoxně nevadilo, že Konono No.1 drtí posluchače zvukem dřevěných drnkacích skříněk likembé zkreslených obskurními elektrozesilovači a tlampači s nařezanými membránami, jako by se tak ve střední Africe hrálo odjakživa. Jejich noise industriál z džungle – Konono používali také kovové perkuse z autovrakovišť – je vlastně znouzectnost, aby je bylo ve městech slyšet. A slouží jako typický příklad nepřeberného množství lokálních afrických stylů vzniklých teprve nedávno a čekajících na své objevení. Kenis se v Kongu dobře orientuje: vedle Konono produkoval také alba Kasai Allstars a Staff Benda Bilili a letos u belgického labelu Crammed Disc poskytl světu další raritu: styl karindula z Lubumbashi, hornického města regionu Copperbelt, ležícího na jihovýchodě země a proslulého těžbou mědi. Rozděluje ho hraniční pásmo mezi Demokratickou republikou Kongo a Zambií, kde sice hrají spřízněnou hudbu kalindula, ovšem nic naplat, Konžané triumfují: už na pohled fascinujícím obřím banjem karindula vyrobeným z naftového barelu potaženého kozí kůží. Hráč na něm pohodlně sedí a prsty kmitá po čtyřech strunách podložených cárem pytloviny, čímž dociluje bzučivě perkusivního basového zvuku. Nástroj a styl pochází ze 70. let, kdy se skupiny staly součástí pohřebních rituálů a slavností. Zpěvák, nejčastěji „banjista“, dodá do pléna základní text, údajně nezřídka provokativního rázu, k němu se ve formě odpovědi přidávají bubnující sboristé a se základními akordy hráči na „zdrobnělé karindula“, řekněme druh ukulele.
Vše na „sucho“, bez elektriky, v pekelném tempu a délce: skladba Mbelelambelela trvá třicet minut, další dvě ze šesti sedmnáct.
Název alba cosi naznačuje, ale na vysvětlenou: posloucháme záznam z Kenisem uspořádaného minifestivalu na holé zemi u oprýskané cihlové zdi na předměstí Kenya v Lubumbashi za účasti čtyř skupin – BBK, Bana Simba, Bena Ngoma a Bana Lupemba. K nim se spontánně zpěvem, povzbuzováním a tancem přidává publikum s převládajícími dětmi. Záměrně přiložené DVD přibližuje, k čemu všemu dokáží frenetické rytmy přihlížející vyzvat: k mimoděčným tancům i akrobatickým číslům, kdy se malému klučinovi točí na holé hlavě kolo z bicyklu a jiný, o něco starší zase balancuje se skleněnou lahví. A opačně: ačkoliv zdánlivě vše řídí kapela, brzy pochopíte, že co se odehrává na place před ní, to do jisté míry určuje, kdy změnit a zvolnit rytmus, v nervních pasážích maximalizovat nasazení nebo naopak, když nový impuls nepřichází, využít takřka doprovodného ztišení k rozvedení tématu z davu. Občas, což je pro africkou transovní hudbu příznačné, to evokuje chaos, ale omyl, to si myslíme jen my Zápaďáci a proto je dost obtížné si představit „karindula music“ na evropských festivalech. Nechme se proto překvapit.
Producent Kenis se sice drží hesla Staff Benda Bilili – jsme jací jsme a buď berte, nebo nechte být –, ale devadesátiminutový film dokazuje, jak důležité je pro tuhle tanečně dráždivou hudbu domácí prostředí a okamžitá reakce spřízněného, do děje vtaženého publika.
Crammed Disc, 2011, CD+DVD, 78:57 a 90:00