DVD transPOPsitions! – iNteRmEdiA wRestLiNG – LivE iN Los ANGELEs (Hevhetia, 2006, 29:31), pod nímž jsou podepsáni The California EAR Unit a přední slovenský avantgardista Julius Fujak, představuje dokonalou syntézu nízkého (po(p)kleslého) a vysokého umění. Nenechte se zaskočit poměrně krátkou stopáží, neboť zde najdete celou řadu bonusů. Kromě záznamu představení je to ještě audio z nitranského koncertu, rozhovory pro rádio a v neposlední řadě spousta psaného textu, který mnohé vysvětluje. Otázkou je, zda pro věci neznalého posluchače a diváka není lepší si nejdřív zjistit, o co jde, a pak si teprve pustit hlavní program, nebo se naopak ponořit do neznámého a následně začít zkoumat stav věcí. Skoro bych volil první variantu, ale víceméně je to věc osobního založení vnímatele. Tak tedy snad jen základní údaje. Celková koncepce transPOPsitions! vyšla z myšlenky moravského skladatele a režiséra Zdenka Plachého, který hodil do placu úvahu na téma, zda by nešlo k popovým videoklipům hrát úplně jinou, experimentální hudbu. Fujak se toho ujal a v roce 2003 měly transPOPzice premiéru v Nitře. Výsledkem byla semiotická hra neboli bizarní dialog či finálně intermediální wrestling. Princip wrestlingu, tedy jakéhosi aranžovaného zápasu, přibližují divákovi v interludiích promítané titulky s útržky eseje francouzského filozofa Rollanda Barthese. A hned ten první přináší zajímavou myšlenku: „Působení všeho ve wrestlingu spočívá v tom, že je divadlem excesu. Nacházíte v něm emfázi (citové pohnutí), která musela být typická pro antické divadlo.“ To jen potvrzuje mé dávné podezření, že postmodernismus de facto plíživě odstartoval už ve starověku, ne-li dříve. Podstatou celé věci je pochopitelně recyklace, ale v poněkud zvláštním stylu. Různě poskládané a upravené klipy Scooter, Eminema, Michaela Jacksona nebo Robbieho Williamse slouží jako obrazové partitury a provokují hráče k spontánním doplňkům psané části. Není to tedy koncert doplněný projekcí, ale spíše projekce ,novodobých grotesek‘, doplněná živým hraním.
Americká verze vznikla o dva roky později z popudu šéfky CEU, perkusistky Amy Knoles v průběhu Fujakova umělecko-vědeckého pobytu v USA. Těleso jako takové bylo pro autorovu tvorbu zcela ideální, protože od počátku se v jeho repertoáru objevovala díla Cage, Reicha, Stockhausena, Andriessena, Bouleze, Zappy či Frithe – mnohdy tedy i věci, kde partitury dávaly prostor improvizaci. Při provedení v divadle REDCAT působil tvůrce částečně jako dirigent, chvílemi jako rušivý element a často se přidal jako regulérní hráč (zejména na bicí, ale i klávesy). Omezené technické možnosti záznamu mohou možná zpočátku působit poněkud amatérsky, ale postupně jste ,vtahováni do děje‘ a začínáte chápat, že všechny ty nedokonalosti jsou de facto plusem, protože jsou právě v kontrastu se sterilní dokonalostí výchozího materiálu (tj. použitých videoklipů). Vše vrcholí skladbou signifikantně nazvanou (POP) woody ALiEN, kde se kruh uzavírá a fantasknost vítězí nad bezduchostí. Svým způsobem může hudba částečně evokovat tvorbu Davida Langa, ale ponechává si větší prostor pro hravost a místo minimalistických principů tu najdeme při všem experimentátorství spíš slovanskou melodičnost, kterou ovšem americká jednotka vzala za svou. Každopádně tohle DVD rozhodně není předmětem jednoho použití, ale můžete nad ním hloubat do alelujá.
