Američtí milovníci všeho úchylného jsou už svými předělávkami nejen klasických rockových kousků, ale rovnou celých alb, kde jim není nic svaté, poměrně pověstní. Fanoušci i konzervativní média jsou znechuceni a ostentativně ohrnují nos, alternativnější část spektra zas spekuluje, že „se jim ti dinosauři snad líbí…“ a ošklíbají se nad tím, že skladby nejsou erupcí invence. Buď jak buď, s letošním podzimem se Wayne Coyne a jeho kolegové vrhli po Queen, Pink Floyd nebo King Crimson rovnou na Beatles.
Většina skladeb se nesnaží o marnost trumfnout originál, ale naopak přiznává jeho podstatu, kterou obaluje příjemně psychedelickým závojem. Má tak mnohde blíže k remixu než coververzi původního materiálu. Dobře je to patrné u She’s Leaving Home, s naroubovaným „plastovým“ zvukem dřevního automatického bubeníka, kterému sekunduje křehký dívčí sbor a pseudokosmické zvuky jak ze starých sci-fi filmů. Flaming Lips zkrátka rezignují na snahu šokovat, ale naopak si vyhrávají se zvuky a detaily. Dost často se tak ani v nejmenším nesnažili zlikvidovat to geniální z originálu: viz Lucy in the Sky with Diamonds.
Za to opakují koncept už v minulosti vyzkoušený, a do jednotlivých skladeb si nazvali řadu hostů. Jejich všežravost v tom nezná mezí: záběr sahá od J Mascise, přes Mobyho a Dr. Doga, až po Bena Goldwassera z MGMT a samozřejmě Miley Cyrus, která zatím více plní bulvár než hudební časopisy, a to mírou odhalení pokožky v klipech i na fotografiích, než svým hudebním snažením. Fakt, že do chaotického koktejlu oněch spolupracovníků „narvala“ úctyhodných sedmadvacet, mluví za vše.
Někde to celé zní až zbytečně krotce a uctivě, kupříkladu Lovely Rita je čistokrevná nuda, ale jinde mohou být spokojeni i příznivci největšího divočení: ve finále Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (Reprise) si psychedelický mejdan, připomínající, kterak byl originální materiál oceňován pro práci se studiem, nezadá s nejrozjetějšími acidovými srazy tribálních bubeníků.
Celkové vyznění alba nakonec bude odvislé hlavně od míry posluchačova očekávání: kdo čeká událost, bude zákonitě zklamán. Kdo naopak neambiciózní hrátky, uspokojující se zvukovým výletem do osmdesátých let a lehkým zesměšněním tehdejších představ futurističnosti, může být vlastně spokojen. Protože to, že je album vlastně až očekávatelně nevybočující, s dosavadní praxí kapely celkem koresponduje. Jen skalním obdivovatelům liverpoolské čtyřky lze doporučit vyhnout se velkým obloukem: do křivých zrcadel nemusí být pohled jen zábavný.
Bella Union, 2014, 51:00