Bratři Kidneyové byli a jsou klíčovými muzikanty v americkém Ohiu, což zcela potvrzuje i jejich souputník David Thomas z Pere Ubu, v jehož projektu Mirror Man působili na konci devadesátých let minulého století. Právě tehdy, konkrétně v roce 1998, jim umožnil a produkoval tuto nahrávku, která však spatřila světlo světa až letos díky Chrisi Cutlerovi a jeho vydavatelství. Robert a John postavili již v roce 1969 kapelu 15 60 75, která bývá pro zjednodušení většinou označována jako The Numbers Band. Ta měla a má sice do jisté míry regionální charakter, ale v určité době se prosadila i v Evropě, zejména v Holandsku a Bob byl svého času také oporou souboru The Golden Palominos, vedeném věhlasným bubeníkem Antonem Fierem.
Album otvírá mnohokrát jinde coverovaná verze Jimmy Bell bluesového zpěváka a kytaristy Williama „Cat Iron“ Carradina (1896–1958), která se objevila již na dřívějších nahrávkách The Numbers Band a jasně vymezuje jejich původní inspiraci. Nechybí zde i velmi zdařilá předělávka Outlaw Blues od Boba Dylana či dva úderné kousky z repertoáru rock’n’rollového průkopníka Bo Diddleyho, hitovky You Don’t Love Me a Who Do You Love. Základ však tvoří autorské skladby Roberta
Kidneyho s neobyčejně emotivním nábojem a sugestivními výpověďmi. Naléhavý hlas dominantnějšího z bratrů doplňuje rázná i lyrická kytara a John vše umocňuje harmonikou, klávesami, saxofonem a perkusemi. Ačkoliv je to svým způsobem „demo“, zvuk je zcela dokonalý, průzračný i patřičně syrový. Mezi hlavní devizy patří neokázalost, která ovšem není prezentována nějakou uťáplostí, ale přímým tahem na bránu, který může být velmi razantní i nostalgicky rozechvělý. Pro svou tvorbu používají často výraz abstrakt-ní blues, což ovšem nepředstavuje žádnou psychedelii, ale bohaté struktury, v nichž má každý drobný detail své nezastupitelné místo, ale přesto nabízí možnost parafrází či lehké improvizace. Pochoutkou je jediná Johnova sekaná kompozice Somebody Shot Him, kde ona nápaditá abstraktní aranžmá dosahují vrcholu. Podobně je na tom však i Robertova dunivá tklivě-drsná vypjatá skladba Heavy Rain, z níž mrazí na zádech. Futureretro, jak má být. Tohle je bezesporu „blues alive“ non plus ultra.
RéR Megacorp, 2013, 61:51