The Plastic People Of The Universe: 1969–1985

4_PPUCože? Další Plastici? To ještě nebyly všechny archivy vytěženy? Ne, nebyly, ale tentokrát není potřeba mít obavy z další náruče bůhvíkde vyhrabaných mizerných nahrávek. Říkám to jako člověk, který se opupínkuje, když vidí nové CD s dalším koncertem některé z undergroundových legend, které se vydávají bez jakéhokoli kritického zhodnocení a posouzení, co vydat a co ne, jako by šlo o formu odpustků. DVD se však liší od záplavy CD s archivními nahrávkami. Přináší takřka veškerý dostupný obrazový materiál, zachycující Plastiky.
Samozřejmě, že nemohou chybět závěry ze zabaveného filmu z Postupic, které se objevily v komunistickém propagandistickém Atentátu na kulturu, tendenčně odsuzujícím underground z čistě ideologického postoje normalizačních kulturtrégrů. DVD však postihuje skoro celou kariéru kapely od konce šedesátých let až do poloviny let osmdesátých. Zřetelně ukazuje vývoj a proměny skupiny od raných let až po zralé období z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy už našla vlastní osobitý směr. Na kratším formátu je lépe než na patnáctideskovém kompletu patrné, jak dlouhá byla cesta od přejatých skladeb z repertoáru Velvetů, přes relativně dlouhé až jazzrockové období k nezaměnitelnému pojetí z dob Co znamená vésti koně.
Filmy však zachycují i prostředí, kde skupina hrála a zkoušela, tedy sklep vybydleného domu v Holešovicích i různé obskurní sály. Chybět nemůže Hrádeček, kde byly inscenovány Pašijové hry velikonoční. Nechybí ani záběry na Václava Havla, včetně jednoho, kde buší do barelů v nápodobě hry na bicí soupravu. Zachyceni jsou však i diváci, a je vidět, jak jim hudba kapely byla blízká. DVD je však současně i ukázkou, jak se během let měnil způsob zachycování kapely, od klasického postupu dokumentaristů, přes přístup výtvarníků ovlivněných psychedelií až po klip, za který lze jednoznačně označit Ruku a Z kouta do kouta. Mimořádně cenný je studentský dokument Uruguajce Césara de Ferrariho. Přináší nejstarší záběry kapely i vysvětlení, jakou hraje hudbu a proč její členové pracují v lese. Minutu dlouhý barevný fi lm z Horoměřic zase ukazuje, jak důležité byly pro kapelu barvy.
Vrcholem jsou záznamy z konce sedmdesátých let, zejména Inventura, kde Tomáš Liška hodně pracoval s imaginací, záběry ze skládky odpadků se kongeniálně střídají s obrázky z centra Prahy a bytu Václava a Havla a přibližují, co Plastiky formovalo. Dvanáctiminutové Co znamená vésti koně zase naznačuje, jaká by asi mohla být výtvarná podoba koncertu, kdyby se nemusel narychlo přemístit do Kerhartic.
Ruka
a Z kouta do kouta ukazují, jak na Luboše Droždě (SM Blumfeld) působil nastupující fenomén videoklipu. Filmy jsou sice delší než písničky, ale mají jasnou osu, nechybí jim nápad ani pointa. V obou se navíc objevuje Mejla Hlavsa, jednou u kulečníku a jednou ve své profesi muže svařujícího igelitové sáčky. Pokoušení odhaluje, jak Plastici tvořili a aranžovali, v tomto případě hudbu pro inscenaci Havlovy stejnojmenné hry ve vídeňském Akademietheater, kde z ní ale byly použity pouhé zlomky.

Levné knihy, 2012, 123 min. (DVD)

Přidat komentář