Když zástupci českého předsednictví Evropské unie letos v létě po Vltavě pouštěli sud piva coby symbolické předání štafety švédským politikům , mohl si kolemjdoucí tak nanejvýš postesknout nad tím, že žádné lodní spojení na trase Praha-Stockholm neexistuje. Prý se to jezdívá na kole, byť i sebezarputilejší cyklista musí v Polsku chtě nechtě přesednout na trajekt. A to už je trasa, která je svým způsobem zanesená i do cyklostezky jazzové. Totiž švédské kvarteto The Stoner, semknuté kolem excentrického saxofonisty Nilse Berga, jako by se přesně na téhle poutní cestě stále pohybovalo.
Když před dvěma lety poprvé přijeli do pražského klubu U malého Glena, místní fanoušci na jejich vystoupení po malostranských hospodách vzpomínali ještě celý rok; minimálně do té doby, než frontman kapely navštívil putovní festival Bohemia Jazzfest, tentokrát s bubeníkem Sebastianem Voeglerem, svého času pražským hostem Davida Dorůžky. A právě přes tohoto kytaristu jako by celá tahle česko-švédská spojnice existovala: vždyť další člen The Stoner, energický a přitom hráčsky minimalistický klavírista Jonas Östholm, už nějakou dobu doprovází švédskou zpěvačku Josefi ne Lindstrand, známou právě z Dorůžkovy poslední desky. A český kytarista nakonec téhle čtveřici doporučil i nahrávací Studio Svárov, kde pod dohledem Lukáše Martinka vloni na jaře pořídili svoji novou nahrávku HAT MUSIC (Hoob Records, 2009, 42:34).
Během pětileté existence kapely jde již o čtvrté album, patrně nejvyzrálejší a také nejlépe zachycující hudební fungování téhle podivuhodné sestavy. The Stoner mají cit pro švédské lidové písničky a skandinávskou poetiku obecně, zároveň jde ale o tradiční jazzové kvarteto, které má úctu k minulosti, v repertoáru Sinatru a na desce Bernsteina, byť oba v notně přepracované podobě. Berg to celé drží vypjatými saxofonovými sóly s neobvyklým citem pro melodie, lyrický virtuóz Östholm staví svá sóla úsporným a nadmíru poutavým způsobem a basista Nils Ölmedal zase funguje jako překladač rytmického cirkusu bubeníka Jona Fälta, bezesporu jednoho z nejtalentovanějších evropských muzikantů téhle dekády. Fält má za sebou moudrou školu dlouholetého hraní s pianistou Bobo Stensonem a nedávno si odbyl svůj debut i na mnichovském labelu ECM, byť právě v The Stoner dostává daleko víc prostoru pro svoji pestrou, nápaditou a extrémně obsažnou hru. A jeho styl hraní ostatně nejlépe vyjadřuje to, co je celému kvartetu společné: tedy velmi patrnou snahu o co nejpřesnější a nejobsáhlejší vyjádření toho, co mezi sebou hudebně cítí.
Těžko určit, kdy The Stoner zní víc jako moderní jazzová kapela a kdy jeho tradiční vymezení svými experimenty či citací motivů od Blondie překračují; ale každopádně to vždy dělají s nesmírným vkusem, který jejich hru udržuje ve vážných mezích, byť chvíli co chvíli muzikantsky vyloženě baví jeden druhého. Je to zkrátka umná kombinace vkusné, místy provokativní, technicky rozhodně dokonalé a kompozičně neotřelé hry někdy až na samotných hranicích toho, co může posluchač unést. Ale jak na jejich zářijovém koncertu v pražském Jazz Docku ostatně trefně podotkl Jaromír Honzák, to vše dělají s neobvyklým citem a sensitivitou, bez které by leccos z jejich jednoduchých motivů či nápadů mohlo vyznět přímo kýčovitě.
Že s nimi pak přímo na pódiu Jazz Docku celý koncert jakoby nic odehraje právě Dorůžka, už pak posluchačům ani nepřipadá zvláštní; vždyť právě na tenhle druh lyrické a zvlášť chápavé hry, která bytostně vyhledává dobrodružství na pomezí amerického, skandinávského a polského jazzu, jsou od něj už dávno zvyklí. Odehrávat se to celé má na zámořském parníku, což ostatně vzhledem k námořnickému obalu Bergovy dřívější desky Sailors Fighting In The Dance Hall není tak fantaskní představa, patrně by tahle čtveřice rozvířila vody natolik, že by je z Prahy skutečně donesly až do Stockholmu.
